Zhujiajiao: zahrada Kezhi

Ráno nás na recepci čekala Elynna, naše čínská kolegyně. Naložila nás do auta a odvezla do Zhujiajiao, městečka na předměstí Šanghaje.
Nechutně pršelo. Vzal jsem si s sebou větrovku a doufal, že se počasí vybere. Dálnice na západ byla celkem prázdná, ale i tak nám trvalo skoro hodinu dojet na místo.
Zhujiajiao je malebné městečko na řece Caopang. Auto nás vysadilo u ozdobné brány vedle kanálu. Elynna nám koupila vstupenky, prošli jsme branou - a ocitli jsme se v uličce vroubící po obou stranách kanál, přemostěný vysoce klenutými kamennými mosty. Krámky po obou stranách byly sice zajímavé, ale spíš chudě působící než nějak malebné.

Přešli jsme mostek a po chvíli jsme dorazili k zahradě Kezhi. Jak čtu na Webu, zahrada je celkem novověká, ale působí hodně klasicky. Vchází se do ní přes starý dřevěný dům se dvěma nádvořími. Místnosti mají kouzelné pojmenování - "zde tři dcery majitele vyšívaly hedvábím", "zde se tři dcery majitele oddávaly učení".

Když se projde do zahrady, otevře se krásný prostor s pagodou, skalnatým pahorkem s vyhlídkou a krásným jezírkem. Všude rostou výborné rostliny, nádherné bambusy a magnólie velkokvěté.

V zadní části zahrady je expozce zemědělství - socha buvola, tradiční políčko s kukuřicí a rýží a čerpadlo na vodu.

Pod přístřeškem tam dvě herečky předváděly tradiční operu. Byly nalíčené, jedna z nich představovala muže a druhá ženu. Měly nádherné šaty a markýrovaly na reprodukovanou hudbu. Elynna nám řekla, že na opravdové opeře zpívají naživo.

Cestou zpátky přes dům jsme se podívali do ložnice. Postele měli dost krátké, nevešel bych se tam. Byly nádherně vyřezávané, s nebesy a se závěsem. Asi kvůli komárům - u toho kanálu to musí být v létě docela peklo.

Nedělní večeře v hotelu

Večer jsme se potkali i s kolegou Piotrem. Šli jsme na veřeři do hotelové restaurace Canton na 55. patře. Seděli jsme u okna a koukali na večerní Šanghaj.
Objednali jsme několik chodů. Talíř grilovaného masa - hovězí, kuřecí a vepřové. Všechno to bylo k světu, jenom kuřecí bylo úplně fádní. Nemělo to žádnou chuť.
Hovězí maso v sojové omáčce se zelenými lusky. Dobré a měkké.
Talíř smažených nudlí se sezamovými semínky v sojové omáčce. Slušný standard, základ večeře.
Jakousi křupavou zeleninu, kterou jsme nepoznali. Typoval jsem to na nějaké zelí. Až číšnice nám prozradila, ýe to jsou najemno nastrouhané brambory, jen lehce tepelně upravené.
Pro mě zlatý hřeb: kousky sladkovdní ryby s kusy okurky, vařené v páře. To bylo jemné a chuťově naprosto skvělé.
Jedli jsme hůlkami a užili jsme si to. Pili jsme k tomu místní pivo Zhu Jiang. Celkem pitelné světlé pivo, nic moc extra, ale taky žádná tragédie.

Procházka po Pudongu a hodinky

Vrátili jsme se na hotel. Béďa šel spát. Byly asi 3 hodiny odpoledne. Věděl jsem, že když půjdu spát, tak se mi nebude chtít spát v noci. Rozhodl jsem se, že se ještě půjdu projít.
Šel jsem pěšky po Century Avenue - hlavní třídě Pudongu. U televizní věže Oriental Pearl se nachází křižovatka, nad kterou je kruhový nadchod pro chodce. Byl plná lidí - udělalo se hezky, slunce vykouklo mezi mraky a lidé vyrazili ven. Na nadchodu mě odchytila prodavačka hodinek. Protože se mi rozbily moje hodinky, nechal jsem se ukecat a koupil jsem od ní hodinky. Tvrdila, že je to značka Omega, Made in Swiss. Chtěla za ně 250 juanů.
Začal jsem smlouvat. Nabídla mi slevu na 150. Řekl jsem, že dám maximálně 100. Nabídla, že mi k nim přidá pero. Řekl jsem, že nedám víc než 100 a pero nechci. Nakonec jsme se dohodli na 100 juanech, asi 260 Kč. Říkal jsem si - dobrá cena, pokud aspoň chvíli půjdou. Bylo mi jasné, že to nemůžou být opravdové Omegy.
Bohužel, ušel jsem jen pár kroků a rupla mi na nich osička, která má držet řemínek. Jsou ještě míň kvalitní, než jsem si myslel. Dobře mi tak, aspoň mě to odnaučí kupovat hodinky na ulici. Dlužno příznat, že jsem hodinky natáhl a od té doby jdou zatím přesně. Uvidíme, jak jim to vydrží.

Došel jsem až k řece Huangpu. Udělal jsem pár fotek velikých lodí a koloniálních budov na Bundu na druhém břehu. Bund mě ani tak moc neláká, evropských staveb máme doma dost.
Nábřeží bylo plné lidí. Viděl jsem tam i nevěstu se ženichem, kteří se sem přišli fotit.

Dal jsem si ve stánku McDonalds zmrzlinu. Promenáda je oplocená, jen na určených místech se dá dostat od řeky do města. Došel jsem až k mrakodrapu Aurora a tam jsem to otočil na hotel. Pro dnešek (včerejšek) už jsem měl chození dost.

Krysa na špejli a oběd ve Starém městě

Byli jsme celkem hladoví, a tak jsme začli hledat něco k jídlu. Už při procházce jsme si všimli čínského fastfoodu. Pokřtil jsem to na Krysu na špejli. Cokoliv masitého se namotá nebo napíchne na špejli, případně obalí v těstíčku a osmaží v oleji.
Mám pocit, že ten olej je příčinou smradu, který jsem už několikrát cítil - včera ve Starém městě a dnes v Zhujiajiao. Ale možná mu křivdím a je to něco jiného.
Na špejli se tu prodávají i holubi. Vypadá to dost hnusně - celý oškubaný pták i s hlavou, zobákem a pařáty, napíchnutý na špejli a osmažený. Nedal jsem si to.
Zvláštně působí i krabi - změť nohou na špejli.To bych si i dal, ale nechtělo se mi plivat po zemi rozkousaný krabí krunýř a být od toho celý mastný.
Zašli jsme do obchodu s rýžovými knedlíčky. Takovými, jako jedl Po a Mistr Si Fu v Kung Fu Pandě. Knedlíčky všech možných druhů se prodávají v napařovacích nádobách - taková válcová nádoba s dřevěnými stěnami a slaměným dnem, dá se jich naskládat na sebe několik. Dal jsem si misku polévky, na které plavala kreveta, a dva knedlíčky.
Polévka byla trochu slabší. Tak 3/4 objemu misky zabírala bílá hmota, o které jsem si myslel, že to je nějaký jogurt. Dnes jsem byl pouče, že to je druh tofu. Na tom byl vývar z čehosi s houbami. Ta kreveta tam plavala jenom jedna, asi na ozdobu. Ochucené to bylo pažitkou. Chuti to bylo mdlé, mírně nakyslé. Dalo se to jíst, ale rozhodně bych se po tom neutloukl.

Knedlíčky kupodivu chutnaly, jako by byly z kuřecího masa. Což si myslím, že asi nebyly.
Béďa měl větší smůlu. Dal si polévku s houbami, kerou nedojedl - asi se to nedalo.
Koupil jsem si krysu na špejli. Oranžovým kořením zbarvené maso, uvnitř bílé, asi s nějakou kůží (nejsem si jist). Bylo to jemnější maso než je kuřecí, celkově to bylo moc dobré. Zajímalo by mě docela, co to bylo.
Měli jsme pořád hlad, tak jsme ještě zašli na sushi. Tak dobré sushi jako tady jsem ještě nejedl. Byly to tradiční rýžové rolky s mořskou řasou. Každá z nich byla naplněná jinou příchutí - nasekanou řasou, jikrami, krabím salátem, čímsi pravděpodobně kuřecího původu. Všechno chuťově skvělé.

Zahrada Yú Yuán

Zahrada Yú Yuán byla hned první na mém seznamu věcí, co jsem chtěl v Šanghaji vidět. Nachází se pár kroků od Chrámu městského boha. Než jsme se k ní dostali, museli jsme se proboxovat skrz Most devíti rohů - Jiu Qu Qiáo.

Most vede cikcak a má devět rohů proto, aby se démoni báli projít, protože démoni se rohů bojí. Je široký jen asi dva metry a plný lidí. Vede přes jezírko plné koio kaprů. Uprostřed jezírka stojí překrásná čajovna, ale nezastavili jsme se tam.
Zahrada Yú Yuán je opravu nádherná. Překvapilo mě, že je rozdělena do sekcí - buď zdmi, anebo umělými skalami. Všechny skalky a umělé jeskyně jsou postaveny z děrovaného vápence, který vytváří nádherné tvary a křivky. Zahradou protéká kanál plný koio kaprů. Voda je kalná a nazelenalá, ale zas ne tak, aby to člověka odpuzovalo.
Už nejsem schopen vyjmenovat všechny nádherné pavilony, kterými jsme postupně procházeli. Moc se mi líbila sekce Grand Rockery - Velká skalka. Je opravdu velká, divoká scenérie z rozeklaného vápence nad jezírkem. Schopnost zahradních architektů vytvořit z kamene scenérie pro oko - to je asi nejzajímavější poznatek z Yú Yuán. Některé takové scenérie jsou nepřístupné, jako expozice v zoo - návštěvník stojí za zábradlím a dívá se na scenérii na druhé straně kanálu.

Obzvlášť pěkné kameny byly vystavené v květináčích. Vypadalo to jako bonsaj, ale místo stromku to byly rozeklané šutry.
Bonsaje jsou původně čínský vynález. Tady jsme je viděli taky - ani ne tak miniaturizované, ale spíše vytvořené se snahou mít co nejkrásnější stromek. Některé měly i přes dva metry.
Co se týká rostlin, zaujaly mě nádherné stromy Gingko. Zjevně jim svědčí zdejší podnebí, byly mnohem větší než jaké lze vidět u nás.

Moc krásné jsou bambusové porosty. Chyběla tomu už jen panda. Kontrast zelených stonků a zlatého spadaného listí perfektně ladí.
Asi největším favoritem jsou u mě velkokvěté magnólie. (Předběhnu - dnes jsme je viděli v chrámech v Zhujiajiao, věřící na ně věší stuhy s modlitbami). Je to nádherný velký strom s velkými sytě barevnými listy a překrásnými velikými květy.

V jednom z pavilonů byla výstava tradičních čínských maleb květin a ptáků. Je úžasné, co všechno dokážou vyjádřit pomocí vodovek. Nejvíc se mi líbil obraz s hejnem dovádějících veverek na větvi. Dnes jsem ve Zhujiajiao viděl podobný - asi to bude tradiční motiv.

Chrám Městského boha - Chénghuáng Miáo

Chrám Městského boha - Chénghuáng Miáo - byl první čínský chrám, který jsem navštívil. Při vstupu se platí celkem symbolické vstupné. Vejde se na nádvoří komplexu, kterému vévodí velká kovová nádoba na spalování vonných tyčinek. Čeština pro to nemá adekvátní termín - je to kovová nádoba tak 2x1 metr, zastřešená, ozdobená reliéfy draků, plná popela, do kterého jsou zastrkány svazky vonných tyček. Nejsou to malé tyčinky ve tvaru prskavek, které se prodávají u nás , ale hranaté dřevěné tyčky dlouhé tak 30 cm, s koncem zabaleným do papíru. Prodávají se ve svazcích, modlící se člověk si zapálí celý svazek v tom ohništi, několikrát se ukloní, přednese modlitbu a zastrčí tyčky do popela, kde dohoří.
Z hlavního nádvoří se vchází do hlavního chrámu. Chrám je dřevěný, nádherná budova klasického čínského stylu plná reliéfů draků a válečníků. Uvnitř visí veliké žluté lucerny, které osvětlují velikou sochu Městského boha a dalších bohů. Sochy sedí v lotosovém sedu a mají tak 3 metry na výšku.
Po stranách mají gigantická kuželovitá osvětlovací tělesa - nyní elektrická, v minulosti zřejmě na svíčky. Před sochou jsou naskládánány obětiny - ovoce, ale třeba i zabalené sušenky. Modlící se lidé poklekají na klekátko před bohem a třikrát se ukloní se sepjatýma rukama. Necítil jsem z nich žádné zvláštní náboženské zanícení - prostě přijdou pozdravit boha a jdou zase domů.
Chrám je plný lidí, někteří se modlí, jiní jen tak procházejí a dívají se. Nebyl vůbec problém tam fotit. V chrámu seděl mnich, který si znuděně cvrnkal do mince, aby se mu roztočila po stole.
Za sochou Městského boha pokračovala chodba dozadu na druhé nádvoří. Po stranách chodny byly opět vitríny se sochami menších bohů a na druhém nádvoří byl další chrám. Působí to moc pěkně.
V jedné místnosti po straně nádvoří je místnost s modlitbami. Věřící píší své modlitby na papírky s červenými šňůrkami a věší je na strop nebo na zdi. Místnost byla těmito papírky celá pokrytá.

Staré město - Nanshi

Po ubytování jsme hned vyrazili do měsa. Byli jsme sice po dlouhém letu hodně pomačkaní, ale chtěli jsme využít volný čas.
Přestalo pršet a chodníky rychle vyschly. Recepční nám poradila vzít si taxíka. Přes řeku Huangpu se nedá rozumně dostat pěšky, mosty jsou daleko a tunely jsou jen pro auta.
Taxikář nás dovezl do Starého města - Nanshi. Pěkně nás natáhl. Naúčtoval si 50 Juanů. Jeden Juan je asi 2,60 Kč. Teprve později jsme zjistili, že rozumná taxa je kolem 12-15 Juanů.

Staré město je čtvrť víceméně nízkých domů - dvou až maximálně čtyř-pětipatrových, obklopených kolem dokola mrakodrapy (jak je vidět z okna mého hotelového pokoje). Vcházi se do něj tradiční dřevěnou branou, podobnou, jako je v China townu v Londýně.
Ulice Shanghai Láo Jie, kterou jsme se vydali, je plná krámků - jeden za druhým. Míchá se tu tradiční čínská kaligrafie s moderním textilem, porcelán a lakové řezby sousedí s elektronikou, obchod vějíři a hedvábnými výšivkami je hned vedle krámku se sportovní obuví.
Někteří prodejci jsou docela otravní. Chytají člověka za rukáv, oslovují ho "my friend" a tahají ho podívat se na Iphone. Asi tak každé dvě minuty někdo nabízí hodinky nebo elektroniku - nosí s sebou papír s fotkami zboží a strká ho pod nos. Bohužel, bílých jsme moc nepotkali, proto jsme byli na první ráně.

Moc se mi líbil krámek s potřebami na tradiční kaligrafii. Po celém krámku byly vystavené různé tuše a štětce od tenounkých až po tlusté štětky jako pro malíře pokojů. Krásná řemeslná práce, prodavač byl nevtíravý, vyloženě radost se podívat.
O kus dál jsme se nechali zatáhnout do krámku s čajem. Prodavačka nás docela odchytla na ulici a pozvala nás na ochutnávku. Usadila nás k čajovému stolu vyřezanému z jednoho kusu dřeva.Viděl jsem to poprvé v životě: ohromný kmen tak 1,5 metru v průměru, vyřezaný tak, aby jendotlivé části stolku sloužily čajovým účelům - ohřívaci konvička, osuška na hrnky, příprava čaje i s výlevkou, odkládání šálků. Všechno z jednoho kusu, udělané tak, aby vybryndaný čaj stékal po jednotlivých sekcích až do výlevky.
Prodavačka nám nalila výborný zelený čaj Oolong a ukázala nám svoje nejzajímavější zboží - čajové květiny. Vypadá to jako zelená koule, ale jsou to čajové lístky usušené s květinou uvnitř. Když se koule zalije vodou ve sklenici, lístky se postupně rozvinou a krásně zbarvená květina vypluje. Tvoří to moc zajímavé kreace.

Bylo zajímavé sledovat prodavačku, jak při přípravě čaje pracuje. Nebyl to žádný čajový obřad v japonském stylu, bylo to úplně neformální, pohybovala se úplně uvolněně a a celou dobu u toho vykládala. Vodu ohřívala v malé konvici na elektriku. Zalívala čaj v malé konvičce, měla tak dvě deci, víc ne. Nám nalévala do malých mističek tak na tři čtyři loky. Mističky držela v pinzetě, napřed je vypláchla ve vodě, pak omyla čajem, ten vylila, nalila znovu čaj k pití, utřela dno mističky o osušku a podala nám k pití.
Ochutnali jsme ještě jasmínový čaj a čaj s příchutí Litchi - prodavačka tvrdila, že je dobrý na spaní. Každý z nás v tom krámku nakoupil čaje za 250 Juanů. Myslím, že jsme sehráli kořeny z Evropy a nakoupili jsme příliš draho, protože jsme se ani nepokusili smlouvat. Prodavačka ale předvedla tak perfektní show a tak výborně jsme se u toho napili, že toho rozhodně nelituji.