Nasoukali jsme se do Elynnina peugeotu. Začalo docela hnusně pršet. Byl jsem rád, že mám s sebou deštník, co jsem si koupil ve Zhujiaojiao.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.
Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.
Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.