Ještě v letadle nám pustili hlášení čínské imigrační policie - kdo má příznaky jakékoliv nakažlivé choroby, má se ohlásit a bude mu poskytnuta neodkladná lékařská pomoc.
Vzduch na letišti byl jako v prádelně, teplý a vlhký. Docela to tam smrdělo - Béďa to označil za asijský smrad. Je pravda, že podobně to bylo cítit i ve městě.
Pasovou kontrolu mají Číňané vychytanou. Je třeba se podívat do kamery, která si prohlédne i fotku z pasu a porovná tvář s fotkou na pasu. Porovnává to stroj, ne člověk.
Nějaký finský chudák, co byl ve frontě přede mnou, neprošel - přišel si pro něj policista a odvedl ho někam dozadu.
Ještě na přepážce je jedna zajímavá věc - malá krabička se čtyřmi tlačítky, kde má člověk vybrat, jak byl spokojen s obsluhou - zda spokojen hodně nebo málo, anebo nespokojen. To bych zavedl u českých úředníků.
Řidič na nás čekal hned u východu z Arrival zone. Měl papír s firemním logem a našimi jmény. Bohužel neuměl anglicky ani slovo. Vedl nás k autu rozlehlým Šanghajským letištěm, a asi po třech stech metrech to začalo vypadat, že poněkud bloudí. Dvakrát se byl někoho ptát na cestu. Docela jsem se z toho zpotil - i když hlavně to asi bylo z rychlé chůze za vláčení kufrů. Nakonec jsme úspěšně našli jeho Toyotu uprostřed tisíců dalších aut - byly tu jak asijské, tak evropské značky. Potěšilo několik škodovek Octavia.
Žádné komentáře:
Okomentovat