Jak jsme neviděli Jade Buddha Temple

Po obědě jsme se vrátili zpátky do práce pro věci a vyrazili jsme do hotelu. Elynna a Shawn se nabídli, že nás odvezou do Jade Buddha Temple. Četl jsem o něm v průvodci. měl to být chrám se dvěma obrovskými sochami buddhy z jadeitu, které Číňané někdy ve středověku získali z Barmy.

Nasoukali jsme se do Elynnina peugeotu. Začalo docela hnusně pršet. Byl jsem rád, že mám s sebou deštník, co jsem si koupil ve Zhujiaojiao.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.

Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.

Nedělní večeře v hotelu

Večer jsme se potkali i s kolegou Piotrem. Šli jsme na veřeři do hotelové restaurace Canton na 55. patře. Seděli jsme u okna a koukali na večerní Šanghaj.
Objednali jsme několik chodů. Talíř grilovaného masa - hovězí, kuřecí a vepřové. Všechno to bylo k světu, jenom kuřecí bylo úplně fádní. Nemělo to žádnou chuť.
Hovězí maso v sojové omáčce se zelenými lusky. Dobré a měkké.
Talíř smažených nudlí se sezamovými semínky v sojové omáčce. Slušný standard, základ večeře.
Jakousi křupavou zeleninu, kterou jsme nepoznali. Typoval jsem to na nějaké zelí. Až číšnice nám prozradila, ýe to jsou najemno nastrouhané brambory, jen lehce tepelně upravené.
Pro mě zlatý hřeb: kousky sladkovdní ryby s kusy okurky, vařené v páře. To bylo jemné a chuťově naprosto skvělé.
Jedli jsme hůlkami a užili jsme si to. Pili jsme k tomu místní pivo Zhu Jiang. Celkem pitelné světlé pivo, nic moc extra, ale taky žádná tragédie.

Procházka po Pudongu a hodinky

Vrátili jsme se na hotel. Béďa šel spát. Byly asi 3 hodiny odpoledne. Věděl jsem, že když půjdu spát, tak se mi nebude chtít spát v noci. Rozhodl jsem se, že se ještě půjdu projít.
Šel jsem pěšky po Century Avenue - hlavní třídě Pudongu. U televizní věže Oriental Pearl se nachází křižovatka, nad kterou je kruhový nadchod pro chodce. Byl plná lidí - udělalo se hezky, slunce vykouklo mezi mraky a lidé vyrazili ven. Na nadchodu mě odchytila prodavačka hodinek. Protože se mi rozbily moje hodinky, nechal jsem se ukecat a koupil jsem od ní hodinky. Tvrdila, že je to značka Omega, Made in Swiss. Chtěla za ně 250 juanů.
Začal jsem smlouvat. Nabídla mi slevu na 150. Řekl jsem, že dám maximálně 100. Nabídla, že mi k nim přidá pero. Řekl jsem, že nedám víc než 100 a pero nechci. Nakonec jsme se dohodli na 100 juanech, asi 260 Kč. Říkal jsem si - dobrá cena, pokud aspoň chvíli půjdou. Bylo mi jasné, že to nemůžou být opravdové Omegy.
Bohužel, ušel jsem jen pár kroků a rupla mi na nich osička, která má držet řemínek. Jsou ještě míň kvalitní, než jsem si myslel. Dobře mi tak, aspoň mě to odnaučí kupovat hodinky na ulici. Dlužno příznat, že jsem hodinky natáhl a od té doby jdou zatím přesně. Uvidíme, jak jim to vydrží.

Došel jsem až k řece Huangpu. Udělal jsem pár fotek velikých lodí a koloniálních budov na Bundu na druhém břehu. Bund mě ani tak moc neláká, evropských staveb máme doma dost.
Nábřeží bylo plné lidí. Viděl jsem tam i nevěstu se ženichem, kteří se sem přišli fotit.

Dal jsem si ve stánku McDonalds zmrzlinu. Promenáda je oplocená, jen na určených místech se dá dostat od řeky do města. Došel jsem až k mrakodrapu Aurora a tam jsem to otočil na hotel. Pro dnešek (včerejšek) už jsem měl chození dost.

Krysa na špejli a oběd ve Starém městě

Byli jsme celkem hladoví, a tak jsme začli hledat něco k jídlu. Už při procházce jsme si všimli čínského fastfoodu. Pokřtil jsem to na Krysu na špejli. Cokoliv masitého se namotá nebo napíchne na špejli, případně obalí v těstíčku a osmaží v oleji.
Mám pocit, že ten olej je příčinou smradu, který jsem už několikrát cítil - včera ve Starém městě a dnes v Zhujiajiao. Ale možná mu křivdím a je to něco jiného.
Na špejli se tu prodávají i holubi. Vypadá to dost hnusně - celý oškubaný pták i s hlavou, zobákem a pařáty, napíchnutý na špejli a osmažený. Nedal jsem si to.
Zvláštně působí i krabi - změť nohou na špejli.To bych si i dal, ale nechtělo se mi plivat po zemi rozkousaný krabí krunýř a být od toho celý mastný.
Zašli jsme do obchodu s rýžovými knedlíčky. Takovými, jako jedl Po a Mistr Si Fu v Kung Fu Pandě. Knedlíčky všech možných druhů se prodávají v napařovacích nádobách - taková válcová nádoba s dřevěnými stěnami a slaměným dnem, dá se jich naskládat na sebe několik. Dal jsem si misku polévky, na které plavala kreveta, a dva knedlíčky.
Polévka byla trochu slabší. Tak 3/4 objemu misky zabírala bílá hmota, o které jsem si myslel, že to je nějaký jogurt. Dnes jsem byl pouče, že to je druh tofu. Na tom byl vývar z čehosi s houbami. Ta kreveta tam plavala jenom jedna, asi na ozdobu. Ochucené to bylo pažitkou. Chuti to bylo mdlé, mírně nakyslé. Dalo se to jíst, ale rozhodně bych se po tom neutloukl.

Knedlíčky kupodivu chutnaly, jako by byly z kuřecího masa. Což si myslím, že asi nebyly.
Béďa měl větší smůlu. Dal si polévku s houbami, kerou nedojedl - asi se to nedalo.
Koupil jsem si krysu na špejli. Oranžovým kořením zbarvené maso, uvnitř bílé, asi s nějakou kůží (nejsem si jist). Bylo to jemnější maso než je kuřecí, celkově to bylo moc dobré. Zajímalo by mě docela, co to bylo.
Měli jsme pořád hlad, tak jsme ještě zašli na sushi. Tak dobré sushi jako tady jsem ještě nejedl. Byly to tradiční rýžové rolky s mořskou řasou. Každá z nich byla naplněná jinou příchutí - nasekanou řasou, jikrami, krabím salátem, čímsi pravděpodobně kuřecího původu. Všechno chuťově skvělé.

Zahrada Yú Yuán

Zahrada Yú Yuán byla hned první na mém seznamu věcí, co jsem chtěl v Šanghaji vidět. Nachází se pár kroků od Chrámu městského boha. Než jsme se k ní dostali, museli jsme se proboxovat skrz Most devíti rohů - Jiu Qu Qiáo.

Most vede cikcak a má devět rohů proto, aby se démoni báli projít, protože démoni se rohů bojí. Je široký jen asi dva metry a plný lidí. Vede přes jezírko plné koio kaprů. Uprostřed jezírka stojí překrásná čajovna, ale nezastavili jsme se tam.
Zahrada Yú Yuán je opravu nádherná. Překvapilo mě, že je rozdělena do sekcí - buď zdmi, anebo umělými skalami. Všechny skalky a umělé jeskyně jsou postaveny z děrovaného vápence, který vytváří nádherné tvary a křivky. Zahradou protéká kanál plný koio kaprů. Voda je kalná a nazelenalá, ale zas ne tak, aby to člověka odpuzovalo.
Už nejsem schopen vyjmenovat všechny nádherné pavilony, kterými jsme postupně procházeli. Moc se mi líbila sekce Grand Rockery - Velká skalka. Je opravdu velká, divoká scenérie z rozeklaného vápence nad jezírkem. Schopnost zahradních architektů vytvořit z kamene scenérie pro oko - to je asi nejzajímavější poznatek z Yú Yuán. Některé takové scenérie jsou nepřístupné, jako expozice v zoo - návštěvník stojí za zábradlím a dívá se na scenérii na druhé straně kanálu.

Obzvlášť pěkné kameny byly vystavené v květináčích. Vypadalo to jako bonsaj, ale místo stromku to byly rozeklané šutry.
Bonsaje jsou původně čínský vynález. Tady jsme je viděli taky - ani ne tak miniaturizované, ale spíše vytvořené se snahou mít co nejkrásnější stromek. Některé měly i přes dva metry.
Co se týká rostlin, zaujaly mě nádherné stromy Gingko. Zjevně jim svědčí zdejší podnebí, byly mnohem větší než jaké lze vidět u nás.

Moc krásné jsou bambusové porosty. Chyběla tomu už jen panda. Kontrast zelených stonků a zlatého spadaného listí perfektně ladí.
Asi největším favoritem jsou u mě velkokvěté magnólie. (Předběhnu - dnes jsme je viděli v chrámech v Zhujiajiao, věřící na ně věší stuhy s modlitbami). Je to nádherný velký strom s velkými sytě barevnými listy a překrásnými velikými květy.

V jednom z pavilonů byla výstava tradičních čínských maleb květin a ptáků. Je úžasné, co všechno dokážou vyjádřit pomocí vodovek. Nejvíc se mi líbil obraz s hejnem dovádějících veverek na větvi. Dnes jsem ve Zhujiajiao viděl podobný - asi to bude tradiční motiv.

Chrám Městského boha - Chénghuáng Miáo

Chrám Městského boha - Chénghuáng Miáo - byl první čínský chrám, který jsem navštívil. Při vstupu se platí celkem symbolické vstupné. Vejde se na nádvoří komplexu, kterému vévodí velká kovová nádoba na spalování vonných tyčinek. Čeština pro to nemá adekvátní termín - je to kovová nádoba tak 2x1 metr, zastřešená, ozdobená reliéfy draků, plná popela, do kterého jsou zastrkány svazky vonných tyček. Nejsou to malé tyčinky ve tvaru prskavek, které se prodávají u nás , ale hranaté dřevěné tyčky dlouhé tak 30 cm, s koncem zabaleným do papíru. Prodávají se ve svazcích, modlící se člověk si zapálí celý svazek v tom ohništi, několikrát se ukloní, přednese modlitbu a zastrčí tyčky do popela, kde dohoří.
Z hlavního nádvoří se vchází do hlavního chrámu. Chrám je dřevěný, nádherná budova klasického čínského stylu plná reliéfů draků a válečníků. Uvnitř visí veliké žluté lucerny, které osvětlují velikou sochu Městského boha a dalších bohů. Sochy sedí v lotosovém sedu a mají tak 3 metry na výšku.
Po stranách mají gigantická kuželovitá osvětlovací tělesa - nyní elektrická, v minulosti zřejmě na svíčky. Před sochou jsou naskládánány obětiny - ovoce, ale třeba i zabalené sušenky. Modlící se lidé poklekají na klekátko před bohem a třikrát se ukloní se sepjatýma rukama. Necítil jsem z nich žádné zvláštní náboženské zanícení - prostě přijdou pozdravit boha a jdou zase domů.
Chrám je plný lidí, někteří se modlí, jiní jen tak procházejí a dívají se. Nebyl vůbec problém tam fotit. V chrámu seděl mnich, který si znuděně cvrnkal do mince, aby se mu roztočila po stole.
Za sochou Městského boha pokračovala chodba dozadu na druhé nádvoří. Po stranách chodny byly opět vitríny se sochami menších bohů a na druhém nádvoří byl další chrám. Působí to moc pěkně.
V jedné místnosti po straně nádvoří je místnost s modlitbami. Věřící píší své modlitby na papírky s červenými šňůrkami a věší je na strop nebo na zdi. Místnost byla těmito papírky celá pokrytá.

Staré město - Nanshi

Po ubytování jsme hned vyrazili do měsa. Byli jsme sice po dlouhém letu hodně pomačkaní, ale chtěli jsme využít volný čas.
Přestalo pršet a chodníky rychle vyschly. Recepční nám poradila vzít si taxíka. Přes řeku Huangpu se nedá rozumně dostat pěšky, mosty jsou daleko a tunely jsou jen pro auta.
Taxikář nás dovezl do Starého města - Nanshi. Pěkně nás natáhl. Naúčtoval si 50 Juanů. Jeden Juan je asi 2,60 Kč. Teprve později jsme zjistili, že rozumná taxa je kolem 12-15 Juanů.

Staré město je čtvrť víceméně nízkých domů - dvou až maximálně čtyř-pětipatrových, obklopených kolem dokola mrakodrapy (jak je vidět z okna mého hotelového pokoje). Vcházi se do něj tradiční dřevěnou branou, podobnou, jako je v China townu v Londýně.
Ulice Shanghai Láo Jie, kterou jsme se vydali, je plná krámků - jeden za druhým. Míchá se tu tradiční čínská kaligrafie s moderním textilem, porcelán a lakové řezby sousedí s elektronikou, obchod vějíři a hedvábnými výšivkami je hned vedle krámku se sportovní obuví.
Někteří prodejci jsou docela otravní. Chytají člověka za rukáv, oslovují ho "my friend" a tahají ho podívat se na Iphone. Asi tak každé dvě minuty někdo nabízí hodinky nebo elektroniku - nosí s sebou papír s fotkami zboží a strká ho pod nos. Bohužel, bílých jsme moc nepotkali, proto jsme byli na první ráně.

Moc se mi líbil krámek s potřebami na tradiční kaligrafii. Po celém krámku byly vystavené různé tuše a štětce od tenounkých až po tlusté štětky jako pro malíře pokojů. Krásná řemeslná práce, prodavač byl nevtíravý, vyloženě radost se podívat.
O kus dál jsme se nechali zatáhnout do krámku s čajem. Prodavačka nás docela odchytla na ulici a pozvala nás na ochutnávku. Usadila nás k čajovému stolu vyřezanému z jednoho kusu dřeva.Viděl jsem to poprvé v životě: ohromný kmen tak 1,5 metru v průměru, vyřezaný tak, aby jendotlivé části stolku sloužily čajovým účelům - ohřívaci konvička, osuška na hrnky, příprava čaje i s výlevkou, odkládání šálků. Všechno z jednoho kusu, udělané tak, aby vybryndaný čaj stékal po jednotlivých sekcích až do výlevky.
Prodavačka nám nalila výborný zelený čaj Oolong a ukázala nám svoje nejzajímavější zboží - čajové květiny. Vypadá to jako zelená koule, ale jsou to čajové lístky usušené s květinou uvnitř. Když se koule zalije vodou ve sklenici, lístky se postupně rozvinou a krásně zbarvená květina vypluje. Tvoří to moc zajímavé kreace.

Bylo zajímavé sledovat prodavačku, jak při přípravě čaje pracuje. Nebyl to žádný čajový obřad v japonském stylu, bylo to úplně neformální, pohybovala se úplně uvolněně a a celou dobu u toho vykládala. Vodu ohřívala v malé konvici na elektriku. Zalívala čaj v malé konvičce, měla tak dvě deci, víc ne. Nám nalévala do malých mističek tak na tři čtyři loky. Mističky držela v pinzetě, napřed je vypláchla ve vodě, pak omyla čajem, ten vylila, nalila znovu čaj k pití, utřela dno mističky o osušku a podala nám k pití.
Ochutnali jsme ještě jasmínový čaj a čaj s příchutí Litchi - prodavačka tvrdila, že je dobrý na spaní. Každý z nás v tom krámku nakoupil čaje za 250 Juanů. Myslím, že jsme sehráli kořeny z Evropy a nakoupili jsme příliš draho, protože jsme se ani nepokusili smlouvat. Prodavačka ale předvedla tak perfektní show a tak výborně jsme se u toho napili, že toho rozhodně nelituji.

Hotel Grand Hyatt Shanghai

Hotel Grand Hyatt, kde jsme ubytovaní, mi vyrazil dech. Nějak jsem se tím před cestou nezabýval, takže to, že máme bydlet v druhém nejvyšším hotelu na světě, jsem zjistil až v letadle. (Nejvyšší hotel je podle Wikipedie v budově přes ulici - Shanghai World Financial Centre - budova, co vypadá jako otvírák).
Když jsme dorazili k hotelu, ještě stále drobně mžilo. Mraky se válely nízko. Zvedl jsem hlavu - a viděl jsem, jak budova nade mnou mizí v mracích. (Teď jsem si vyhledal, že budova hotelu se jmenuje Jin Mao Tower).
Portýr nás poslal do 54. patra. Myslel jsem, že jsem se přeslechl, ale slyšel jsem dobře - první hotelový výtah má jen dvě zastávky: přízemí, kde je vstupní hala, a 54. patro, kde je recepce. Teprve za recepcí je další výtah, který rozváží hosty do jejich pokojů. Podlaží 2 až 54 jsou nejspíš různé kancelář, hotel je v podlažích 54 až 87. Pokoje jsou rozmístěny dokola podél stěn. Uprostřed hotelu je obrovský volný prostor - válec procházející z 57. do 87. patra. Když vyjdu z pokoje a nakloním se přes zábradlí, vidím 18 pater pod sebou bar na 57. patře s živou hubou a 22 pater nad sebou volný prostor.

Bydlím v 65. patře. Ta výška je neskutečná. Když jsem se ubytoval, nebylo z okna vidět nic, jen mrak. Včera odpoledne se mraky roztrhaly a bylo krásně vidět na řeku Huangpu a promenádu Bund na protějším břehu.

Cesta z letiště

Nové letiště Shanghai Pudong stojí na břehu Tichého oceánu. Krátce jsem ho zahlédl na obzoru, než naše auto najelo na dálnici - šedá hladina a na ní dva tankery.
Dálnice z letiště je tříproudá, postavená kompletně nad zemí na sloupech. Okolí letiště je celkem fádní, viděli jsme pár domů moderní zástavby, pole s kukuřicí, nějaké kanály. Vyhlížel jsem vysoké mrakodrapy v centru, ale z dálky nebyly vidět. Místo toho se začaly objevovat moderní výškové domy. Napřed tak velikosti našich paneláků, ale celobetonové, později vyšši a vyšší.
Když jsme sjeli z dálnice, byli jsme obklopeni moderními výškovými domy červené barvy - celá čtvrť v jednom stylu. Projeli jsme blok a octli jsme se mezi mrakodrapy - věžemi ze skla a oceli.  Mezi mrakodrapy jsou široké bulváry plné zeleně, po obou stranách silnice jsou stezky pro kola a skútry. Na kole jsem tu moc lidí neviděl, skútrů je spousta.

Naivně jsem čekal, že mrakodrapy v Šanghaji budou něco jako Frankfurt - pár desítek výškových budov víceméně u sebe na jednom místě. Ve skutečnosti je Šanghaj mrakodrapy doslova posetá, a to na ploše desítek kilometrů čtverečních. Po dnešní cestě (píšu to o den později - v pondělí) si troufnu odhadnout, že tu jsou mrakodrapů stovky.
Na tak velký počet domů jsme neviděli žádné velké množství lidí. I doprava byla hodně decentní - asi proto, že byla neděle ráno a navíc v pondělí byl v Číně státní svátek.

Letiště

Na letiště jsme dosedli za hrozné mlhy. Vůbec jsem si nevšiml, že už jsme tak nízko - najednou se kola letadla dotkla země. V Šanghaji zrovna pršelo, mraky visely jako peřina nízko nad zemí.

Ještě v letadle nám pustili hlášení čínské imigrační policie - kdo má příznaky jakékoliv nakažlivé choroby, má se ohlásit a bude mu poskytnuta neodkladná lékařská pomoc.
Vzduch na letišti byl jako v prádelně, teplý a vlhký. Docela to tam smrdělo - Béďa to označil za asijský smrad. Je pravda, že podobně to bylo cítit i ve městě.
Pasovou kontrolu mají Číňané vychytanou. Je třeba se podívat do kamery, která si prohlédne i fotku z pasu a porovná tvář s fotkou na pasu. Porovnává to stroj, ne člověk.
Nějaký finský chudák, co byl ve frontě přede mnou, neprošel - přišel si pro něj policista a odvedl ho někam dozadu.
Ještě na přepážce je jedna zajímavá věc - malá krabička se čtyřmi tlačítky, kde má člověk vybrat, jak byl spokojen s obsluhou - zda spokojen hodně nebo málo, anebo nespokojen. To bych zavedl u českých úředníků.
Řidič na nás čekal hned u východu z Arrival zone. Měl papír s firemním logem a našimi jmény. Bohužel neuměl anglicky ani slovo. Vedl nás k autu rozlehlým Šanghajským letištěm, a asi po třech stech metrech to začalo vypadat, že poněkud bloudí. Dvakrát se byl někoho ptát na cestu. Docela jsem se z toho zpotil - i když hlavně to asi bylo z rychlé chůze za vláčení kufrů. Nakonec jsme úspěšně našli jeho Toyotu uprostřed tisíců dalších aut - byly tu jak asijské, tak evropské značky. Potěšilo několik škodovek Octavia.