Krátká vsuvka o školách

Musím uvést na pravou míru jednu svoji předchozí poznámku. Elynnin syn není celý týden ve škole. Normálně chodí ze školy domů, stejně jako děti u nás.
Elynna nám ukazovala SMS zprávu, kterou dostala od učitelky. Byl to seznam domácích úkolů. Říkala, že učitelka to bere velmi zodpovědně.
Chvíli jsme si povídali o vysokých školách. Letos má v Číně být 20 milionů nových absolventů vysokách škol.

O autech a skútrech

Jak už jsem psal, v Šanghaji je k vidění stejně široká paleta aut jako u nás. Elynna se nás vyptávala, kolik máme aut. Zřemě je to v Číně známka společenského postavení. Řekl jsem jí, že v naší rodině má každý dospělý jedno auto. Že jedno z toho je služební a druhé Šunčík, to už jsem se nepřiznal.

Škodovky se vyrábějí přímo v Šanghaji. Číňané slovo Skoda neznají, říkají těm autům Shanghai Volkswagen.
Řidiči jezdí totálně bezohledně. Nedávají si přednost mezi sebou ani chodcům, troubí, platí tu právo silnějšího. Řidič chce třeba odbočit, tak prostě odbočí, nekouká doleva doprava. Jeden den s námi taxikář suveréně jezdil křižovatkou na červenou - usoudil, že z vedlejší ulice nic moc nejede, tak prostě projel. Když z vedlejší přece jen příjelo auto, tak se protrobili a jelo se dál, žádná křeč. Přesto jsem neviděl žádnou nehodu.
Nákladních aut jsme viděli naprosté minimum a kamion ani jeden. Mají zakázaný vstup do města, smí tam jen ve vymezené hodiny (tuším, že někdy v noci).
Elynna nám říkala, že některé frekventované ulice mají omezený režim - v daný sudý nebo lichý den tam smějí jezdit jenom auta se sudou nebo lichou poznávací značkou. To je docela mazec.
Auta si musí kupovat licenci pro vjezd do města. V Šanghaji je prý docela drahá. V Pekingu je velmi levná a důsledkem je, že tam je hrozně moc aut a silný smog.
I díky těmto opatřením mi ale celkový provoz v Šanghaji přijde relativně únosný. Až na výjimky jako bylo páteční odpoledne to vesměs bylo úplně v klidu.
Rikši jsem tu taky zahlédl, ale velice zřídka. Spíše motorové než šlapací.

Hodně se tu jezdí na skútrech. Viděl jsem skútry naložené hromadou nějakého zboží, že za tím ten řidič ani nebyl vidět. Včera ráno jsme jeli do práce za vydatného deště. Kolem jel skútr, na kterém jeli dva dospělí lidé v pláštěnkách a ten řidič měl ještě pod pláštěnkou dítě, kterému vykukovala hlava.

Nakupování

Potřeboval jsem nakoupit nějaké dárky domů. Bylo mi celkem jasné, že ve Starém městě najdu spíše suvenýry pro turisty než nějaké originály, ale šlo spíš o tu autentickou Čínu než o nějakou sběratelskou hodnotu.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.

Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.

Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.

Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.

Zprávy z novin

Ráno u snídaně jsem nahlédl do místních novin. Psali tam, že tu popravili studenta - syna z bohaté rodiny, který srazil mladou ženu autem. Byla jen lehce zraněná, ale chlap jí pak ubodal, aby jí zabránil to nahlásit. Dostal kulku. Na webu je kolem toho docela vzrušená diskuse. V novinách k tomu přičinili poznámku, že je to další příklad vzrůstající kriminality mezi bohatými Číňany mladší generace. Tu poznámku ponechám bez komentáře, ale musím přiznat, že pro takto přísný trest mám v tomto případě docela pochopení.

V dalším článku psali, že v následujících třech letech plánují v Číně dostavět v průměru jeden mrakodrap každých 5 dnů. To je z mého pohledu naprostý masakr. Píšou v tom článku, že dnes je v Šanghaji 51 mrakodrapů. No nevím, čemu tu říkají mrakodrap - jestli je to až od 30 pater výše, tak možná. Ale budov nad 15 pater jsem tu viděl rozhodně několik stovek.

O lidech

Elynna má syna na základní škole. Vidí ho jen o víkendech, od neděle do pátku je v internátní škole. I o víkendu si s ním moc neužije, musí se s ním hodně učit, aby ve škole obstál. Už od mala tak mají děti tvrdý výcvik.
Je u hodně patrný dostatek levné pracovní síly. Všude jsou vidět metaři s košťaty z bambusových větviček - díky tomu je na ulicích perfektně uklizeno. Což má něco do sebe. Před vchodem do office stojí uniformovaný strážný pod stříškou - jako hradní stráž.
Na hotelu je plno personálu, který poskytuje služby daleko nad rámec toho, co by bylo obvyklé v Evropě. Číšnice v hotelové restauraci mě usadí ke stolu, donese v konvičce čaj a naleje mi ho do hrnku. Pokaždé, když jde kolem, mi doleje. Po jídle přinese dotazník k vyplnění spokojenosti. U výtahu stojí služba a když spatří přicházejícího člověka, tak mu zmáčkne knoflík a přivolá mu výtah. V hale u recepce stojí slečna, jejíž pracovní náplní je zdravení kolemjdoucích. Možná má fungovat i jako portýr, ale vždycky jsem jí viděl jen zdravit lidi. V pondělí mě překvapila pokojská, která mi v 6 večer přišla v pokoji zatáhnout závěs. Zřejmě měla pocit, že bych to sám neudělal dobře. Člověk si tu připadá jak koloniální úředník, obklopený ze všech stran péčí služebnictva.

Policistů je tu vidět víc než u nás. Celkem často řídí dopravu na rušných třídách. V neděli, když jsme byli ve městě, mě policista zastavil. Lekl jsem se, zda jsem něco nevyvedl - ale on mě jen upozornil, že bych si měl zapnout rozepnutou brašnu od foťáku.
Dnes jsme tu potkali kolegu z Detroitu, který si hrozně pochvaloval, jak je tu bezpečno. Na rozdíl od Detroitu se v Šanghaji nemusí být kdykoliv vyjít na ulici. Tak nevím, je to nenápadný půvab totality, anebo to tu opravdu funguje? Pravděpodobně žádná zlatá střední cesta neexistuje.

V práci

Kolegové v práci působí hodně uvolněně. Spousta z nich má džíny a triko, někteří jen 3/4 kalhoty. V Praze v office jsme v průměru mnohem formálnější. První den jsme byli jediné, kdo měl kravatu. Další dny už jsme ji přestali nosit.
Co se týká oblečení lidí na ulicích, nevidím žádný podstatný rozdíl mezi lidmi v Číně a u nás.Nepotkal jsem nikoho, kdo by měl na sobě tradiční maovskou šedou uniformu.
Do práce se tu chodí déle. Dnes jsme přišli v 8:30 a skoro nikdo tu nebyl. Lidi se začínají scházet až po deváté.Je to také díky tomu, že se přizpůsobují jiným časovým zónám - spousta z nich dělá na projektech s Američany anebo Evropany.
V naší zasedačce na nás uprostřed stolu čekala nádherná kytice. I v hotelu je všude plno nádherných květin. Jedna stěna zasedačky je celá skleněná, takže se na ní dá psát fixem. Celá stěna tak může sloužit jako nástěnka. Dobře mají vyřešené připojení do sítě a na elektriku - věčná bolest v softwarovch firmách, kde se v zasedačkách válejí kabely a zásuvky. Tady mají speciální stůl a konektory se zásuvkami jsou schované v šuplících pod deskou. Když se sklidí kabely, vypadá to jako normální čistý stůl.
V práci všichni mluví docela slušně anglicky, až na recepčního - což může být docela problém. Někdy je problém porozumět, protože jejich přízvuk je někdy poměrně kuriózní. Hodně výrazně vyslovují samohlásky na konci slov. Z pracovních důvodů někteří z nich musí mluvit i japonsky nebo korejsky, někteří i dalšími evropskými jazyky. Lidi v Šanghaji mluví mandarínskou čínštinou, jak jsem pochopil. Kantonština, kterou se mluví na jihu a v Hongkongu, je pro ně nesrozumitelná. "Jako by kuře mluvilo s kachnou", odpověděli kolegové na otázku, zda si rozumí. Psaná podoba obou jazyků je nicméně stejná.
Čekal jsem, že se lidé v Číně budou při pozdravu uklánět. Není to tak - mají body language hodně podobný jako my, při pozdravu si podávají ruku i mezi sebou. Jedinou výjimkou je, když někomu podávají vizitku anebo nějaký dar: podávají to oběma rukama.
Lidi působí uvolněně a klidně. Neviděl jsem tu nikoho ve stresu nebo v afektu. Lidé se chovají příjemně a usmívají se.
Je tu běžné, že se lidi kolem oběda anebo někdy něhem odpoledne jdou na chvíli projít. Obejdou areál a při tom si povídají. To mi přijde jako dost dobrá věc - v evropském chvatu si na to neumíme udělat čas.
Číňané mají jen dva týdny dovolené v roce. O víkendech někdy jezdí na společné akce pořádané firemní odborovou organizací. Z té představy mi naskakují pupínky, ale jim to zřejmě vyhovuje.

Lidé v Číně

Lidé v Číně působí celkem mladistvě. Díky menší postavě, drobnějšímu obličeji a menšímu množství vousů u mužů se jeví mladší, než jsou. I chlapi kolem 40 let mají často chlapecký vzhled. Muži tu jsou v průměru menší než u nás - 160 až 170 cm. Za celou dobu jsem potkal snad dva Číňany, kteří byli vyšší než já - jeden z nich je plavčík v hotelovém bazénu.
Je to patrné i u žen. Potkal jsem tu ženy, které byly drobnější a o půl hlavy menší než moje 11letá dcera.

Někteří Číňané jsou podobného vzhledu jako byl Mao Ce Tung - silnější postava, plné rty, vysoké čelo, širší tváře. Malých dětí jsem moc nepotkal. Děti v kočárku vypadají jako malý Buddha - jsou buclaté a veselé.
Přijde mi, že Číňanky rychle stárnou. Naše kolegyně Elynna na mě na první pohled působila jako 50 letá, ale je jí jen o rok víc než mě - 41.
Číňané mají zvyk poangličťovat své jméno, tak aby bylo vyslovitelné i pro Evropany a Američany. Shang se tak mění na Shawna, Lu na Luke, Ling na Lynn. Píšou si to i na vizitky. Některé přezdívky jsou docela zábavné - obzvlášť mě pobavil Hua Chun - Watson a Yu Jin - Eugene.