Skywalk 100 - procházka v oblacích

Dnes ráno jsem se rozhodl vyrazit na nejvyšší budovu v Šanghaji - Shanghai World Financial Centre. Udělalo se hezky, svítí slunce. Ten dům stojí hned vedle našeho hotelu a připomíná přerostlý otvírák na pivo. Pokoušeli jsme se tam dostat už včera veřer po návratu z německé hospody, ale je otevřeno jen do 22:00.
Bylo 7:55, v 8:15 jsme měli odjíždět do práce. Mám 20 minut času. Myslím si - vyjedu výtahem, udělám tři fotky, sjedu výtahem a za 10 minut jsem zpátky. Beru foťák, přes rameno brašnu s notebookem a vyrážím.
Před vchodem stál portýr a řekl, že mě dovnitř nepustí dřív než v 8:00 přesně. To je za dvě minuty. Tak jsem čekal. V 8 druhý portýr odemkl, popřál mi příjemný zážitek. Za dveřmi byly schody vedoucí dolů. Něco je špatně? Já chtěl nahoru.
Sjedu po schodech, dole kasa. Lístek stojí 150 juanů. To není nejlevnější. Ale za nejvyšší budovu ve městě a třetí na světě to stojí. Zaplatil jsem a jdu dál. Přede mnou páska a slečna "You have to wait 2 minutes." Tak čekám jako trotl. Pustila mě dovnitř. Za dveřmi maketa Šanghaje, moc pěkně nasvětlená. Projdu místností a za ní je další, kde pouští nějaké video. Stojí tam slečna a šňůrou blokuje cestu k výtahu. Povídám jí, že spěchám a že mi fakt neadí, že neuvidím 10 minutové video o tom mrakodrapu.
Pustila mě dál. Konečně jsem ve výtahu. Je psychedelický, na zdech a na stropě problikávají různá světla a ozává se futuristická hudba. Takhle nějak to asi vypadá na tripu. Na stěně naskakují metry. -10, 10, 20, 40, 80 ... Výtah zrychluje. Musím párkrát polknout, abych vyrovnal tlak v uších. Výtah se zastavuje na číslici 435. Tak to je mazec! Vycházim ven. Přede mnou slečna, ukazuje mi cestu: "Sir, follow to the right." To musí být bezva job, říkat celý den všem návštěvníkům, co tam přijdou, tu samou větu.

Za rohem pojízdné schody a prosklená chodba. Ne, to ještě není ono, to jsem jen 439 metrů nad zemí na dně té díry na vršku otvíráku. Ten správný Skywalk 100 je ještě 35 metrů nade mnou, je to ta horní část otvíráku. Rychlým krokem procházím chodbu. Na konci stojí portýr a ukazuje mi cestu k výtahu. Jako kdyby se tu dalo jít někam jinam.
Vcházím do výtahu. Cesta nahoru trvá chviličku. Už to není psychedelic. vycházím z výtahu a tají se mi dech. Tak to je ono. Po stranách prosklená stěna, všude pode mnou střechy mrakodrapů. Je sice jasno, ale smog, takže domy na druhé straně řeky jsou zahalené v šedavém oparu. Jsem 474 metrů nad zemí, to je víc než 4 a půlkrát výš než je špička věže plzeňského chrámu svatého Bartoloměje. I na televizní věž Oriental Pearl Tower se dívám zpatra.
Podlaha je uprostřed a po stranách prosklená. Dívám se na tu hloubku pod nohama. Šimrá z toho v břiše, ale je to příjemný pocit. Nemám závrať.
Rychle fotím. Bohužel se sklo leskne, bohužel je smog. Aspoň že neprší a že nejsou mraky. Snad z těch fotek něco bude.
Je 8:17, už dvě minuty jsem měl být dole u vchodu našeho hotelu. Kolegové na mě budou čekat. Naposledy se rozhlížím a vstupuji do výtahu. Děkuji slečno, že jste mi zmáčkla to jediné tlačítko, co tu je, a výtah mi přivolala.
Sjíždím do 94. podlaží. Turn to the right, sir. Thank you. V hale si chci koupit pár pohledů. Prodavačka nechvátá, jsem dnes první zákazník, dávám jí stoyuanovku a ona si musí napřed rozměnit. Mám zpoždění už 10 minut. Sjíždím dolů dlouhým výtahem, polykám, aby mě nebolely ušní bubínky. Východ je na druhé straně věže - musím to ještě celé obejít. Volám kolegům, že už tam hned budu. Venku je hic jako v prádelně. Ještě že jsem si dneska nevzal sako. Má být 34. Dorážím k hotelu, moc se omlouvám se kolegům a odjíždíme do práce.