Nakupování

Potřeboval jsem nakoupit nějaké dárky domů. Bylo mi celkem jasné, že ve Starém městě najdu spíše suvenýry pro turisty než nějaké originály, ale šlo spíš o tu autentickou Čínu než o nějakou sběratelskou hodnotu.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.

Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.

Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.

Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.

Jak jsme neviděli Jade Buddha Temple

Po obědě jsme se vrátili zpátky do práce pro věci a vyrazili jsme do hotelu. Elynna a Shawn se nabídli, že nás odvezou do Jade Buddha Temple. Četl jsem o něm v průvodci. měl to být chrám se dvěma obrovskými sochami buddhy z jadeitu, které Číňané někdy ve středověku získali z Barmy.

Nasoukali jsme se do Elynnina peugeotu. Začalo docela hnusně pršet. Byl jsem rád, že mám s sebou deštník, co jsem si koupil ve Zhujiaojiao.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.

Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.

Pátek: Oběd ve znamení exotiky

V pátek jsme skončili v poledne. Elynna, Shawn a Luke nás vzali do restaurace s kantonskou kuchyní. Byli jsme poučeni, že ta pálivá kuchyně ze včerejší večeře byla sečuánská - S'Čchuan. DObře že to vím, sečuánské se příště vyhnu.
Kantonská restaurace byla kousek od office. Odvezlo nás tam služební auto řízené panem Gao. Pan Gao je ten řidič, co neumí anglicky a vezl nás v neděli z letiště.
Po cestě ke stolu nás zaujala spíž s živými zásobami. Byla plná akvárií s rybami, košů se zemními kraby se zavázanými klepety a želvami. Kromě toho tam bylo i pár mořských ryb v ledu, ale ne moc.

Kantonská kuchyně svou exotičností překonala všechny dosavadní zážitky. Kromě standardních dobrot, jako jsou rýžové knedlíčky na slano i sladko, jsme ochutnali:

Pečené vepřové maso nakrájené na plátky, nadívané jakousi žlutou nádivkou a přikryté pečenými dršťkami
Mořského kraba v jakési žluté omáčce - byl vynikající, ale jíst ho hůlkami byl docela problém. Byl nasekaný na kusy, takže jsem si hůlkami podal klepeto a to jsem rozkousal - kleštičky jsme k tomu nedostali. Dlužno říci, že krabí maso z klepete je o dost lepší než tyčinky Surimi, co se prodávají u nás. V tom krabovi bylo i trošku jiker, vypadaly jako kapří, jen víc do oražova.
Mangové překvapení. Když jsme letěli do Číny, říkal mi Béďa, hlavně si nedávat nic, co má v názvu slovo překvapení. Tak už je to tady. Naše překvapení byly jakési orgány ze žab, pečené ve vydlabaném mangu. Mango pečením pustilo šťávu, a tak se ty žabí kousky vlastně uvařily. Mám podezření, že to bylo žabí mlíčí. Pokud jsem správně rozuměl, Luke říkal, že to je ze žabích nohou a že to mají žáby, když se chystají rozmnožovat. Tak nevím, co by to mohlo být jiného - vajíčka to nebyla. Bylo to hodně slizké a sladké od toho manga, ale dobré.

Totální vrchol oběda byla pečená želva kožatka. Byla nasekaná na kusy a pikantně okořeněná. Elynna se omlouvala, že neměli nějakou menší, ale byla i tak dobrá. Říkala, že želva je velmi zdravá, ale jenom pro muže. No nevím, asi bych to bral mírně s rezervou. Snědl jsem jednu želví nožičku a okousal jsem čtvrtku krunýře. Kůže z horní strany krunýře byla docela tuhá, mělo to konzistenci jako prasečí uši. Omáčka se do toho jakoby vsákla a bylo to docela dobré.
Myslím, že po tomhle obědě už mě nepřekvapí nic.
Na jídelním lístku měli i pečeného hada, ale bohužel ho zrovna neměli. Věčná škoda.