Vysoko nad Mongolskem

Dokončuji tenhle blog z cesty do Šanghaje v letadle nad Mongolskem, 9531 metrů nad mořem. Vedle mě chrápe starý Fin. Než usnul, nepěkně kašlal. Doufám, že to má z kouření a že to není SARS.

Pod námi kam až oko dohlédne se rozprostírá poušť Gobi. Jen místy je vidět nějaké zvrásnění a sporé stopy zeleně, zbytek je jednolitá pískově zbarvená plocha. Žádná voda, žádná vesnice, žádná cesta.

Když jsme odlétali ze Šanghaje, hustě pršelo. Vystoupali jsme nad mraky a dlouho nebylo nic vidět.
V severní Číně se mraky roztrhaly a byly vidět hory a města pod námi. Dával jsem pozor, jestli nezahlédnu Velkou čínskou zeď, ale buď jsem se špatně díval, nebo se nachází někde jinde.

Psal jsem tenhle blog v hotelu po večerech. Potkaly se dvě příznivé okolnosti: bylo hodně o čem psát a měl jsem čas a chuť. Ani jsem neplánoval, že toho nakonec bude tolik.
Možná je zbytečné zdůrazňovat, jak na mě Šanghaj a její obyvatelé zapůsobili. Snad je to patrné z textů, které vznikaly během týdne.
V řadě aspektů totálně převrátila má očekávání. Viděl jsem především obrovské moderní město, kde žijí normální lidé jako my. Teprve v druhé řadě jsem viděl Asii s její bohatou historií a tradicí, tak exotickou a tak odlišnou od naší.
Rád bych se do Číny někdy vrádil jako turista. Stojí to za to.

Co jsme neviděli

Mrzí mě, že jsme nestihli Jade Buddha Temple. To bych býval docela rád viděl.
Nebyli jsme na Bundu, koloniální promenádě na druhém břehu řeky. Viděl jsem Bund z nábřeží v Pudongu, blizko našeho hotelu, ale fyzicky jsem tam nebyl. Podle průvodce je to atrakce číslo 1. Nevím, podle mě to na Yu Yuan Garden nemůže mít, ale možná se pletu.
Nestihli jsme výlet lodí po řece. Chtěli jsme tam jít ve středu, ale čínští kolegové nám naplánovali návštěvu německé restaurace s tím nedobrým pivem.
Neviděli jsme show čínských artistů. Ještě včera v práci nám Luke nabízel, že nám zarezervuje lístky na páteční večer. To už bychom asi nestíhali nic, tak jsme s díky odmítli.
Nebyli jsme na masáži. Elynna nám doporučovala Foot massage. Prý je to velice populární. Náš americký kolega, co byl s námi na sečuánské večeři ve čtvrtek, nám dal navštívenku do nějakého masážního salónu, kde dělají jak foot massage, tak dvouhodinovou full body massage.
Nebyli jsme v žádném muzeu. Kolegové nám nabízeli Shanghai Urban Planning Museum a Shanghai Museum.
Neviděli jsme pagodu Longhua. Podle fotek na Internetu vypadá velice zajímavě.
Neviděli jsme rodný dům Dr. Sun Yat Sena. Myslím, že bez toho usnu.
Škoda nepříznivého počasí, škoda okolností, které nám zabránily vidět víc. Na to, že to byla služební cesta a celý týden jsme chodili do práce, toho i tak nebylo málo.

Maglevem na letiště

Letadlo nám odlétalo v 9:20. Dohodli jsme se, že na letiště dojedeme magnetickou dráhou Maglev - jedinou svého druhu na světě. Pan Gao na nás měl čekat v 6:30. Měl jsem sbaleno už z pátečního večera. Budík jsem si nařídil na 5:40, ale ve 4:50 jsem byl vzhůru jako na koni. To zamrzí. Převaloval jsem se hodinu v posteli, pak jsem se osprchoval a dal jsem hotelu Grand Hyatt Shanghai sbohem.
Pan Gao na nás čekal před hotelem. Cestou jsme viděli docela dost lidí, někteří si kupovali k snídani smažené placky, jiní na truh kupovali ovoce a zeleninu. Viděl jsem prodavačku polévky, měla kolo s várnicí, přijela ke dveřím nějakého dvora, vylezl chlapík v montérkách a koupil si od ní polévku k snídani.
Projížděli jsme ulicemi, které jsme dosud neviděli. Jeli jsme kolem kanálů, kde stály docela brlohy - polorozpadlé domy nějak zdrátované dohromady, odpadky, prádlo na šňůrách. Odvrácené strana Šanghaje - i když jsem čekal, že toho tady bude mnohem víc.

U stanice malevu jsme viděli lidi cvičit Tai Chi. Elynna nám včera říkala, že staří lidé tu mají hodně komunitních programů, jako je například cvičení anebo různé kulturní akce. Vláda je pro ně organizuje a pouští je dopoledne do parků, které jsou jinak pro veřejnost v tu dobu nepřístupné. Opět to ve mně trošku vzbuzuje alergickou reakci, ale Elynna to zjevně hodnotila pozitivně.

Maglev postavil v Šanghaji Siemens. Trasa spojuje Pudong a letiště a měří 30 km. Stanice Maglevu v Pudongu vypadá trošku jako letiště. Po zakoupení vstupenky za 50 yuanů (zpáteční stojí tuším 60 nebo 70) jsme museli projít bezpečnostní kontrolou. Vlaky jezdí každých 15 minut. Náš vlak už stál na nástupišti, elegantní jako střela. Nastoupili jsme dovnitř a usadili se na modrá plyšová křesla pripoménající sedadla v letadle. Minutu před odjezdem výpravčí zapískal a vlak se nadzvedl. Zjevně zapli elektromagnety a začali jsme levitovat. Přesně v 7:00 jsme se rozjeli.

Vlak se pohybuje sice plynule, ale přesto to hučí. Možná to způsobuje i obtékající vzduch. Vlak se sice nedotýká kolejí, ale přesto byly občas cítit lehké otřesy. Nemá žánou trolej, zřejmě si proud vyrábí indukcí z magnetického pole z kolejiště. Koleje vypadají vlastně jako betonový nosník šíroký tak metr, po obou stranách kovový.
Ve vlaku je nad každými dveřmi displej ukazující rychlost. Náš vlak zrychlil na 150 tak, že jsem to ani nezaregistroval. Pak už jsem jenom koukal, jak se displej přehoupl přes dvoustovku, blížil se k 300 a pak osciloval mezi 300 a 301. Na stanici psali, že maximální rychlost Maglevu je 431 km/h a provozně jezdí nejvíc 350, ale pouze v dopravní špičce.
Byl to opravdu fofr, ani jsem nebyl schopen z vlaku nic vyfotit - než jsmem zmáčkl spoušť, už to bylo pryč.
Na letišti jsme byli za 10 minut. Ani jsme se počádně nerozhlédli.
Jak jsem se dočetl na Wikipedii, Němci si slibovali, že by mohli postavit maglev dráhu mezi Šanghají a Pekingem. Pak z toho sešlo a měla se stavět dráha Šanghaj - Hangzhou, 200 km dlouhá. Obyvatelé Šanghaje proti tomu ale začali protestovat, báli se elektromagnetického záření, které Maglev produkuje. Tomu bych i docela rozuměl, energie nutná k pohonu vlaku asi zanedbatelná. Prý se zvažovala i varianta Maglevu pod zemí, ale nakonec postavili normální rychlovlak.
Každopádně jsme moc rád, že jsem to viděl a zažil.

Krátká vsuvka o školách

Musím uvést na pravou míru jednu svoji předchozí poznámku. Elynnin syn není celý týden ve škole. Normálně chodí ze školy domů, stejně jako děti u nás.
Elynna nám ukazovala SMS zprávu, kterou dostala od učitelky. Byl to seznam domácích úkolů. Říkala, že učitelka to bere velmi zodpovědně.
Chvíli jsme si povídali o vysokých školách. Letos má v Číně být 20 milionů nových absolventů vysokách škol.

O autech a skútrech

Jak už jsem psal, v Šanghaji je k vidění stejně široká paleta aut jako u nás. Elynna se nás vyptávala, kolik máme aut. Zřemě je to v Číně známka společenského postavení. Řekl jsem jí, že v naší rodině má každý dospělý jedno auto. Že jedno z toho je služební a druhé Šunčík, to už jsem se nepřiznal.

Škodovky se vyrábějí přímo v Šanghaji. Číňané slovo Skoda neznají, říkají těm autům Shanghai Volkswagen.
Řidiči jezdí totálně bezohledně. Nedávají si přednost mezi sebou ani chodcům, troubí, platí tu právo silnějšího. Řidič chce třeba odbočit, tak prostě odbočí, nekouká doleva doprava. Jeden den s námi taxikář suveréně jezdil křižovatkou na červenou - usoudil, že z vedlejší ulice nic moc nejede, tak prostě projel. Když z vedlejší přece jen příjelo auto, tak se protrobili a jelo se dál, žádná křeč. Přesto jsem neviděl žádnou nehodu.
Nákladních aut jsme viděli naprosté minimum a kamion ani jeden. Mají zakázaný vstup do města, smí tam jen ve vymezené hodiny (tuším, že někdy v noci).
Elynna nám říkala, že některé frekventované ulice mají omezený režim - v daný sudý nebo lichý den tam smějí jezdit jenom auta se sudou nebo lichou poznávací značkou. To je docela mazec.
Auta si musí kupovat licenci pro vjezd do města. V Šanghaji je prý docela drahá. V Pekingu je velmi levná a důsledkem je, že tam je hrozně moc aut a silný smog.
I díky těmto opatřením mi ale celkový provoz v Šanghaji přijde relativně únosný. Až na výjimky jako bylo páteční odpoledne to vesměs bylo úplně v klidu.
Rikši jsem tu taky zahlédl, ale velice zřídka. Spíše motorové než šlapací.

Hodně se tu jezdí na skútrech. Viděl jsem skútry naložené hromadou nějakého zboží, že za tím ten řidič ani nebyl vidět. Včera ráno jsme jeli do práce za vydatného deště. Kolem jel skútr, na kterém jeli dva dospělí lidé v pláštěnkách a ten řidič měl ještě pod pláštěnkou dítě, kterému vykukovala hlava.

Nakupování

Potřeboval jsem nakoupit nějaké dárky domů. Bylo mi celkem jasné, že ve Starém městě najdu spíše suvenýry pro turisty než nějaké originály, ale šlo spíš o tu autentickou Čínu než o nějakou sběratelskou hodnotu.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.

Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.

Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.

Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.

Jak jsme neviděli Jade Buddha Temple

Po obědě jsme se vrátili zpátky do práce pro věci a vyrazili jsme do hotelu. Elynna a Shawn se nabídli, že nás odvezou do Jade Buddha Temple. Četl jsem o něm v průvodci. měl to být chrám se dvěma obrovskými sochami buddhy z jadeitu, které Číňané někdy ve středověku získali z Barmy.

Nasoukali jsme se do Elynnina peugeotu. Začalo docela hnusně pršet. Byl jsem rád, že mám s sebou deštník, co jsem si koupil ve Zhujiaojiao.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.

Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.