Letadlo nám odlétalo v 9:20. Dohodli jsme se, že na letiště dojedeme magnetickou dráhou Maglev - jedinou svého druhu na světě. Pan Gao na nás měl čekat v 6:30. Měl jsem sbaleno už z pátečního večera. Budík jsem si nařídil na 5:40, ale ve 4:50 jsem byl vzhůru jako na koni. To zamrzí. Převaloval jsem se hodinu v posteli, pak jsem se osprchoval a dal jsem hotelu Grand Hyatt Shanghai sbohem.
Pan Gao na nás čekal před hotelem. Cestou jsme viděli docela dost lidí, někteří si kupovali k snídani smažené placky, jiní na truh kupovali ovoce a zeleninu. Viděl jsem prodavačku polévky, měla kolo s várnicí, přijela ke dveřím nějakého dvora, vylezl chlapík v montérkách a koupil si od ní polévku k snídani.
Projížděli jsme ulicemi, které jsme dosud neviděli. Jeli jsme kolem kanálů, kde stály docela brlohy - polorozpadlé domy nějak zdrátované dohromady, odpadky, prádlo na šňůrách. Odvrácené strana Šanghaje - i když jsem čekal, že toho tady bude mnohem víc.
U stanice malevu jsme viděli lidi cvičit Tai Chi. Elynna nám včera říkala, že staří lidé tu mají hodně komunitních programů, jako je například cvičení anebo různé kulturní akce. Vláda je pro ně organizuje a pouští je dopoledne do parků, které jsou jinak pro veřejnost v tu dobu nepřístupné. Opět to ve mně trošku vzbuzuje alergickou reakci, ale Elynna to zjevně hodnotila pozitivně.
Maglev postavil v Šanghaji Siemens. Trasa spojuje Pudong a letiště a měří 30 km. Stanice Maglevu v Pudongu vypadá trošku jako letiště. Po zakoupení vstupenky za 50 yuanů (zpáteční stojí tuším 60 nebo 70) jsme museli projít bezpečnostní kontrolou. Vlaky jezdí každých 15 minut. Náš vlak už stál na nástupišti, elegantní jako střela. Nastoupili jsme dovnitř a usadili se na modrá plyšová křesla pripoménající sedadla v letadle. Minutu před odjezdem výpravčí zapískal a vlak se nadzvedl. Zjevně zapli elektromagnety a začali jsme levitovat. Přesně v 7:00 jsme se rozjeli.
Vlak se pohybuje sice plynule, ale přesto to hučí. Možná to způsobuje i obtékající vzduch. Vlak se sice nedotýká kolejí, ale přesto byly občas cítit lehké otřesy. Nemá žánou trolej, zřejmě si proud vyrábí indukcí z magnetického pole z kolejiště. Koleje vypadají vlastně jako betonový nosník šíroký tak metr, po obou stranách kovový.
Ve vlaku je nad každými dveřmi displej ukazující rychlost. Náš vlak zrychlil na 150 tak, že jsem to ani nezaregistroval. Pak už jsem jenom koukal, jak se displej přehoupl přes dvoustovku, blížil se k 300 a pak osciloval mezi 300 a 301. Na stanici psali, že maximální rychlost Maglevu je 431 km/h a provozně jezdí nejvíc 350, ale pouze v dopravní špičce.
Byl to opravdu fofr, ani jsem nebyl schopen z vlaku nic vyfotit - než jsmem zmáčkl spoušť, už to bylo pryč.
Na letišti jsme byli za 10 minut. Ani jsme se počádně nerozhlédli.
Jak jsem se dočetl na Wikipedii, Němci si slibovali, že by mohli postavit maglev dráhu mezi Šanghají a Pekingem. Pak z toho sešlo a měla se stavět dráha Šanghaj - Hangzhou, 200 km dlouhá. Obyvatelé Šanghaje proti tomu ale začali protestovat, báli se elektromagnetického záření, které Maglev produkuje. Tomu bych i docela rozuměl, energie nutná k pohonu vlaku asi zanedbatelná. Prý se zvažovala i varianta Maglevu pod zemí, ale nakonec postavili normální rychlovlak.
Každopádně jsme moc rád, že jsem to viděl a zažil.
Pan Gao na nás čekal před hotelem. Cestou jsme viděli docela dost lidí, někteří si kupovali k snídani smažené placky, jiní na truh kupovali ovoce a zeleninu. Viděl jsem prodavačku polévky, měla kolo s várnicí, přijela ke dveřím nějakého dvora, vylezl chlapík v montérkách a koupil si od ní polévku k snídani.
Projížděli jsme ulicemi, které jsme dosud neviděli. Jeli jsme kolem kanálů, kde stály docela brlohy - polorozpadlé domy nějak zdrátované dohromady, odpadky, prádlo na šňůrách. Odvrácené strana Šanghaje - i když jsem čekal, že toho tady bude mnohem víc.
U stanice malevu jsme viděli lidi cvičit Tai Chi. Elynna nám včera říkala, že staří lidé tu mají hodně komunitních programů, jako je například cvičení anebo různé kulturní akce. Vláda je pro ně organizuje a pouští je dopoledne do parků, které jsou jinak pro veřejnost v tu dobu nepřístupné. Opět to ve mně trošku vzbuzuje alergickou reakci, ale Elynna to zjevně hodnotila pozitivně.
Maglev postavil v Šanghaji Siemens. Trasa spojuje Pudong a letiště a měří 30 km. Stanice Maglevu v Pudongu vypadá trošku jako letiště. Po zakoupení vstupenky za 50 yuanů (zpáteční stojí tuším 60 nebo 70) jsme museli projít bezpečnostní kontrolou. Vlaky jezdí každých 15 minut. Náš vlak už stál na nástupišti, elegantní jako střela. Nastoupili jsme dovnitř a usadili se na modrá plyšová křesla pripoménající sedadla v letadle. Minutu před odjezdem výpravčí zapískal a vlak se nadzvedl. Zjevně zapli elektromagnety a začali jsme levitovat. Přesně v 7:00 jsme se rozjeli.
Vlak se pohybuje sice plynule, ale přesto to hučí. Možná to způsobuje i obtékající vzduch. Vlak se sice nedotýká kolejí, ale přesto byly občas cítit lehké otřesy. Nemá žánou trolej, zřejmě si proud vyrábí indukcí z magnetického pole z kolejiště. Koleje vypadají vlastně jako betonový nosník šíroký tak metr, po obou stranách kovový.
Ve vlaku je nad každými dveřmi displej ukazující rychlost. Náš vlak zrychlil na 150 tak, že jsem to ani nezaregistroval. Pak už jsem jenom koukal, jak se displej přehoupl přes dvoustovku, blížil se k 300 a pak osciloval mezi 300 a 301. Na stanici psali, že maximální rychlost Maglevu je 431 km/h a provozně jezdí nejvíc 350, ale pouze v dopravní špičce.
Byl to opravdu fofr, ani jsem nebyl schopen z vlaku nic vyfotit - než jsmem zmáčkl spoušť, už to bylo pryč.Na letišti jsme byli za 10 minut. Ani jsme se počádně nerozhlédli.
Jak jsem se dočetl na Wikipedii, Němci si slibovali, že by mohli postavit maglev dráhu mezi Šanghají a Pekingem. Pak z toho sešlo a měla se stavět dráha Šanghaj - Hangzhou, 200 km dlouhá. Obyvatelé Šanghaje proti tomu ale začali protestovat, báli se elektromagnetického záření, které Maglev produkuje. Tomu bych i docela rozuměl, energie nutná k pohonu vlaku asi zanedbatelná. Prý se zvažovala i varianta Maglevu pod zemí, ale nakonec postavili normální rychlovlak.
Každopádně jsme moc rád, že jsem to viděl a zažil.
Žádné komentáře:
Okomentovat