Potřeboval jsem nakoupit nějaké dárky domů. Bylo mi celkem jasné, že ve Starém městě najdu spíše suvenýry pro turisty než nějaké originály, ale šlo spíš o tu autentickou Čínu než o nějakou sběratelskou hodnotu.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.
Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.
Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.
Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.
Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.
Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.
Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.
Žádné komentáře:
Okomentovat