Zhujiajiao: Poštovní muzeum a plavba na člunu

Po obědě jsme pokračovali v procházce. Pršelo pořád stejně hnusně. Proplétali jsme se uličkami, pozorovali cvrkot a zastavovali se u zajímavostí, jako například ptáci Loskutáci anebo krámek s jadeitem. Místy byla ulička úzká jen na jeden deštník, tak bylo docela problém, když šel někdo proti nám.
Byli jsme se podívat v poštovním muzeu. Expozice byla docela zajímavá, ukazovala organizaci císařské pošty, strážní pevnosti a různé staré dopisy. Je z doby císaře Tongzhi z roku 1903.

Byli jsme se podívat v tradiční čínské lékárně, která dodneška funguje. Byly tam vystavené různé staré nástroje na drcení a vážení bylin a medikamentů. Prodávali tam taky sušenou létající ještěrku - zajímalo by mě, proti čemu to pomáhá.
Došli jsme k přístavišti říčních člunů a nasedli, abychom se vrátili k autu. Náš kormidelník měl pláštěnku, gumovky a tradiční špičatý klobouk z rýžové slámy.
Plavba byla docela krátká, pěšky to trvalo mnohem déle, protože jsme museli obcházet kanály a hledat mosty. Po vodě jsme byli u vchodu jedna dvě.

Pořád lilo. Naštěstí ve člunu byla stříška a po stranách fólie z té látky, co se z ní dělají ty trvanlivé tašky v Globusu. Proti dešti se nedalo moc dobře fotit, tak doufám, že alespoň něco vyjde.

Cestu nazpátek jsem prospal. Pořád se peru s časovým posunem - po snídani a pak odpoledne mívám totální krizi, večer jsem plný aktivity a v noci se budím. Naštěstí zase rychle usnu.

Zhujiajiao: Oběd

Lilo jako z konve. Zalezli jsme do hospody a dali si oběd. Tradiční čínský mnohachodový, na otáčecím stolku. Co jsme měli dobrého:

• Lehce ovařenou okurku (studenou)
• Plátky pečeného hovězího za studena
• Nějakou mořskou řasu - celkem bez chuti
• Studené kuře - nic moc, neslané, nasekané na kousky
• Kuře kung pao - moc dobré
• Pečené vepřové koleno nasekané na kousky - museli jsme se s tím poprat hůlkami
• Tu tradiční rýži s masem v banánových listech. Dodali nám ji už rozbalenou - hnědé rýžové válečky. Není to chuťově nic moc, rýže je lepící a drží pohromadě, je to jako žvýkat nějakou divnou věc - marně přemýšlím, k čemu bych to přirovnal. U nás nic podobného nejíme.
• Totální vrchol - sladkovodní ryba (jedna z těch z akvária), obalená v mouce, osmažená, rozsekaná a servírovaná nasekaná na kousky ve sladkokyselé červené omáčce. Toho bych se užral, jak to bylo dobré.
• Polévku - v Číně se jí až na konec. Byla opět s tofu a houbami, sladkokyselá. neurazí, ale nepřekvapí.

Zhujiajiao: Chrám městského boha

Zhujiajiao má taky chrám Městského boha. Stojí hned vedle buddhistického chrámu Yuanjin hned na soutoku řeky Caopang a jednoho z kanálů. Chrám je poněkud menší než ten v Šanghaji, ale má svou atmosféru tou polohou.
Na nádvoří rostou dvě magnólie, které byly plné červených stuh s modlitbami. Bylo to moc pěkné.
Když jsem vycházel z chrámu, nějaký stařík mě posunky posílal do jednoho z vedlejších chrámů. Tušil jsem nějakou boudu, ale šel jsem. V chrámu mě hned odchytil mnich. Strčil mi do ruky tři vonné tyčinky, zapálil mi je a postrčil mě k oltáři. Posunky mi ukázal, že mám pokleknout a třikrát se poklonit. Nu což. Hned přede mnou byla kasička - abych neurazil, vytřepal jsem z peněženky drobné yuany, přidal k tomu desetiyuanovou bankovku a chystám se odejít. Mnich mě nepustil, odvedl mě ke stolku opodál, u kteréh oseděl druhý mnich. Ten se hned chopil papíru a napsal na něj pár řádků. Vysvětlil mi, že to je, abych měl dlouhý život, byl hodně bohatý a měl štěstí v lásce.

Papírek vložil do červené obálky, se kterou pak obkroužil lampičku, co měl na stole, a oddrmolil nějakou modlitbu. A pak mi podal knihu, kde bylo napsáno, kdo tam byl, z jaké země a kolik jim zaplatil. A hned, že musím zaplatit víc než tam přede mnou - nějaká dáma z Ameriky, co tam nechala 200 yuanů. Tak to zrovna. Dal jsem mu dvacet yuanů a řekl jsem, že jsem chudý.

Zhujiajiao: jídla na ulici

Pokračovali jsme dál po břehu kanálu. Krámky byly čím dál zajímavější. Na kanále jsme začali potkávat čluny - dřevěné se stříškou, vzdáleně podobné benátským gondolám, taky ovládané jedním veslem vzadu.
Prolézali jsme krámky s kaligrafií, hedvábnými výšivkami, vonnými pytlíčky s bylinkami, starožitnostmi. Byla to radost.

Po čase jsme došli k místu, kde se kanál vlévá do řeky Caopang. Tady už to reulérně žilo. Uzounké uličky byly přecpány lidmi, řeka byla plná člunů, všude plné hospody a spousta mumraje a ruchu. Zábavné bylo, když do uličky narvané lidmi vjel Číňan na skútru a začal se s troubením probíjet skrz.

Bohužel pršelo čím dál víc. Větrovku jsem měl promočenou, tak jsem se odhodlal a koupil jsem si deštník. Doufám, že ho dovezu domů - je rozhodně kvalitnější, než to co u nás prodávají Vietnamci.

Stánky byly plné jídla. Prodávaly se tu zvláštní balíčky - rýže s masem zabalená do banánových listů a uvařená (nejsem si jistý, jestli to fritují v oleji anebo v nějaké sojovce). Elynna říkala, že to je tradiční jídlo na SVátek dračích lodí. Nezachytil jsem to úplně všechno, ale pochopil jsem to tak, že svátek je oslavou středověkého básníka, který spáchal sebevraždu - skočil z mostu do vody. Na jeho pořest se nyní pořádají ty závody dračích lodí.

Prodávali tu masa na špejli, rýžové knedlíčky, malé kousky vepřového zabalené v těch banánových listech, ale nejvíc mě dostala pečená vepřová kolena. Opět: není to tak docela pečení v našem slova smyslu - prodavač má na krámu velikou kruhovou nádobu, něco mezi pekáčem a kotlem, ta je narvaná koleny a topí pod tím briketami. Kamna vypadají jako bubínek a jsou v nich otvory pasující na ty brikety, které se do kamínek ládují kleštěmi a po vyhoření se celé vyndavají.
Zpět k jídlu. U vstupů do restaurací bylo možné vidět tu umyvadlo plné raků, tu mísu se škeblemi nebo šneky, tu akvária s rybami, které vám vyloví a udělají. Některé ryby ryb vypadaly docela lekle.

Asi zlatým hřebem byly živé želvy mnoha druhů - zemní, vodní i takové ty ošklivé kajmanky. Některé želvičky byly malé tak na dlaň. Nějak mě to nelákalo si je objednat.
Odbočka: Když už jsme u té exotiky, ptačí hnízda nabízejí u nás v hotelu. Mají tu nejmíň 10 druhů pokrmů z ptačích hnízd. Jsou to nejdražší jídla v celém menu.

Zhujiajiao: zahrada Kezhi

Ráno nás na recepci čekala Elynna, naše čínská kolegyně. Naložila nás do auta a odvezla do Zhujiajiao, městečka na předměstí Šanghaje.
Nechutně pršelo. Vzal jsem si s sebou větrovku a doufal, že se počasí vybere. Dálnice na západ byla celkem prázdná, ale i tak nám trvalo skoro hodinu dojet na místo.
Zhujiajiao je malebné městečko na řece Caopang. Auto nás vysadilo u ozdobné brány vedle kanálu. Elynna nám koupila vstupenky, prošli jsme branou - a ocitli jsme se v uličce vroubící po obou stranách kanál, přemostěný vysoce klenutými kamennými mosty. Krámky po obou stranách byly sice zajímavé, ale spíš chudě působící než nějak malebné.

Přešli jsme mostek a po chvíli jsme dorazili k zahradě Kezhi. Jak čtu na Webu, zahrada je celkem novověká, ale působí hodně klasicky. Vchází se do ní přes starý dřevěný dům se dvěma nádvořími. Místnosti mají kouzelné pojmenování - "zde tři dcery majitele vyšívaly hedvábím", "zde se tři dcery majitele oddávaly učení".

Když se projde do zahrady, otevře se krásný prostor s pagodou, skalnatým pahorkem s vyhlídkou a krásným jezírkem. Všude rostou výborné rostliny, nádherné bambusy a magnólie velkokvěté.

V zadní části zahrady je expozce zemědělství - socha buvola, tradiční políčko s kukuřicí a rýží a čerpadlo na vodu.

Pod přístřeškem tam dvě herečky předváděly tradiční operu. Byly nalíčené, jedna z nich představovala muže a druhá ženu. Měly nádherné šaty a markýrovaly na reprodukovanou hudbu. Elynna nám řekla, že na opravdové opeře zpívají naživo.

Cestou zpátky přes dům jsme se podívali do ložnice. Postele měli dost krátké, nevešel bych se tam. Byly nádherně vyřezávané, s nebesy a se závěsem. Asi kvůli komárům - u toho kanálu to musí být v létě docela peklo.