Pod námi kam až oko dohlédne se rozprostírá poušť Gobi. Jen místy je vidět nějaké zvrásnění a sporé stopy zeleně, zbytek je jednolitá pískově zbarvená plocha. Žádná voda, žádná vesnice, žádná cesta.
Když jsme odlétali ze Šanghaje, hustě pršelo. Vystoupali jsme nad mraky a dlouho nebylo nic vidět.
V severní Číně se mraky roztrhaly a byly vidět hory a města pod námi. Dával jsem pozor, jestli nezahlédnu Velkou čínskou zeď, ale buď jsem se špatně díval, nebo se nachází někde jinde.
Psal jsem tenhle blog v hotelu po večerech. Potkaly se dvě příznivé okolnosti: bylo hodně o čem psát a měl jsem čas a chuť. Ani jsem neplánoval, že toho nakonec bude tolik.
Možná je zbytečné zdůrazňovat, jak na mě Šanghaj a její obyvatelé zapůsobili. Snad je to patrné z textů, které vznikaly během týdne.
V řadě aspektů totálně převrátila má očekávání. Viděl jsem především obrovské moderní město, kde žijí normální lidé jako my. Teprve v druhé řadě jsem viděl Asii s její bohatou historií a tradicí, tak exotickou a tak odlišnou od naší.
Rád bych se do Číny někdy vrádil jako turista. Stojí to za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat