Čtvrtek - pikantní čínská kuchyně

Dnes nás Elynna vzala na večeři do restaurace, kam ráda chodí. Bylo to kousek od televizní věže Oriental Pearl Tower. Varovalo mě, že hned u vchodu měli obrovskou mísu tak metr a půl v průměru, pplnou chilli papriček. A opravdu, jídlo bylo převážně velice pálivé.
Jen krátce, co si z toho pamatuji:

• Vepřové plátky i se sádlem a kůží - jako šunka, ale ne uzené, pravděpodobně vařené - nedal sem si to, nevypadalo to hezky.
• Cosi, co vypadalo jako veliké zelené olivy, ale chutnalo to úplně jinak - nedokážu tu chuť popsat.
• Pekelně pálivé kuře na nudličky v červené chilli omáčce.
• Pečená vepřová žebírka v sojové omáčce.
• Sladké knedlíčky uvnitř se skořící a cukrem.
• Krevety v těstíčku s krémem nasladko.
• Plněné rýžové knedlíčky se zeleninovou nasládlou náplní - mé oblíbené čínské jídlo.
• Hovězí plátečky v polévce se zeleninou - má se to jíst tak, že se to vyndá z polévky a nechá okapat na kousku chleba. Ten chleba se pak nesmí jíst, slouží jen k odkapání.
• Salát asi z mořských řas.
• Černé čínské houby, pikantně okořeněné.
• Pečená říční ryba, kterou nám napřed přinesli ukázat. Tu jsem si nedal, protože už jsem nemohl.
  

Skywalk 100 - procházka v oblacích

Dnes ráno jsem se rozhodl vyrazit na nejvyšší budovu v Šanghaji - Shanghai World Financial Centre. Udělalo se hezky, svítí slunce. Ten dům stojí hned vedle našeho hotelu a připomíná přerostlý otvírák na pivo. Pokoušeli jsme se tam dostat už včera veřer po návratu z německé hospody, ale je otevřeno jen do 22:00.
Bylo 7:55, v 8:15 jsme měli odjíždět do práce. Mám 20 minut času. Myslím si - vyjedu výtahem, udělám tři fotky, sjedu výtahem a za 10 minut jsem zpátky. Beru foťák, přes rameno brašnu s notebookem a vyrážím.
Před vchodem stál portýr a řekl, že mě dovnitř nepustí dřív než v 8:00 přesně. To je za dvě minuty. Tak jsem čekal. V 8 druhý portýr odemkl, popřál mi příjemný zážitek. Za dveřmi byly schody vedoucí dolů. Něco je špatně? Já chtěl nahoru.
Sjedu po schodech, dole kasa. Lístek stojí 150 juanů. To není nejlevnější. Ale za nejvyšší budovu ve městě a třetí na světě to stojí. Zaplatil jsem a jdu dál. Přede mnou páska a slečna "You have to wait 2 minutes." Tak čekám jako trotl. Pustila mě dovnitř. Za dveřmi maketa Šanghaje, moc pěkně nasvětlená. Projdu místností a za ní je další, kde pouští nějaké video. Stojí tam slečna a šňůrou blokuje cestu k výtahu. Povídám jí, že spěchám a že mi fakt neadí, že neuvidím 10 minutové video o tom mrakodrapu.
Pustila mě dál. Konečně jsem ve výtahu. Je psychedelický, na zdech a na stropě problikávají různá světla a ozává se futuristická hudba. Takhle nějak to asi vypadá na tripu. Na stěně naskakují metry. -10, 10, 20, 40, 80 ... Výtah zrychluje. Musím párkrát polknout, abych vyrovnal tlak v uších. Výtah se zastavuje na číslici 435. Tak to je mazec! Vycházim ven. Přede mnou slečna, ukazuje mi cestu: "Sir, follow to the right." To musí být bezva job, říkat celý den všem návštěvníkům, co tam přijdou, tu samou větu.

Za rohem pojízdné schody a prosklená chodba. Ne, to ještě není ono, to jsem jen 439 metrů nad zemí na dně té díry na vršku otvíráku. Ten správný Skywalk 100 je ještě 35 metrů nade mnou, je to ta horní část otvíráku. Rychlým krokem procházím chodbu. Na konci stojí portýr a ukazuje mi cestu k výtahu. Jako kdyby se tu dalo jít někam jinam.
Vcházím do výtahu. Cesta nahoru trvá chviličku. Už to není psychedelic. vycházím z výtahu a tají se mi dech. Tak to je ono. Po stranách prosklená stěna, všude pode mnou střechy mrakodrapů. Je sice jasno, ale smog, takže domy na druhé straně řeky jsou zahalené v šedavém oparu. Jsem 474 metrů nad zemí, to je víc než 4 a půlkrát výš než je špička věže plzeňského chrámu svatého Bartoloměje. I na televizní věž Oriental Pearl Tower se dívám zpatra.
Podlaha je uprostřed a po stranách prosklená. Dívám se na tu hloubku pod nohama. Šimrá z toho v břiše, ale je to příjemný pocit. Nemám závrať.
Rychle fotím. Bohužel se sklo leskne, bohužel je smog. Aspoň že neprší a že nejsou mraky. Snad z těch fotek něco bude.
Je 8:17, už dvě minuty jsem měl být dole u vchodu našeho hotelu. Kolegové na mě budou čekat. Naposledy se rozhlížím a vstupuji do výtahu. Děkuji slečno, že jste mi zmáčkla to jediné tlačítko, co tu je, a výtah mi přivolala.
Sjíždím do 94. podlaží. Turn to the right, sir. Thank you. V hale si chci koupit pár pohledů. Prodavačka nechvátá, jsem dnes první zákazník, dávám jí stoyuanovku a ona si musí napřed rozměnit. Mám zpoždění už 10 minut. Sjíždím dolů dlouhým výtahem, polykám, aby mě nebolely ušní bubínky. Východ je na druhé straně věže - musím to ještě celé obejít. Volám kolegům, že už tam hned budu. Venku je hic jako v prádelně. Ještě že jsem si dneska nevzal sako. Má být 34. Dorážím k hotelu, moc se omlouvám se kolegům a odjíždíme do práce.

Úterý - Sushi bar

Vrátím se ještě k úterku. Večeřeli jsme v hotelovém suši baru. Poprvé v životě jsem jedl opravdu kvalitní japonské sashimi - syrové kusy ryby. Objednali jsme si toho napřed jednu mísu a pak ještě jednou tu samou. K tomu kolegové pili pivo, já jsem si dal zelený čaj.
Naučil jsem se od Bédi promíchat wasabi křen se sojovkou. Dřív jsem to jedl vždycky zvlášť a bylo to moc silné. Takhle promíchané je to moc dobré.
Jen heslovitě:

• Největší slast - syrové maso z tuňáka. Naprostá chuťová extáze, neznám lepší rybu.
• Syrový losos. Trošku slabší, ale dobré.
• Syrová ryba - netuším jaká, ale dobrá.
• Syrová kreveta. Chutná to jinak, než když je nějak tepelně upravená. Je to víc slizké a víc to drží pohromadě.
• Chobotnice. Je poměrně tuhá, musí se žvýkat.
• Pravděpodobně sépie - není to ryba, je to bílé a měkké.
• Strouhaný zázvor. Ten moc nemusím.

Ještě jednou o německém pivu

Německé pivo, co jsme měli včera k večeři, se vyrábí přímo v té hospodě, kde jsme byli. Soudruzi asi někde udělali chybu, měl jsem jen 3 piva  a celou noc jsem si připadal nafouknutý.

Zprávy z novin

Ráno u snídaně jsem nahlédl do místních novin. Psali tam, že tu popravili studenta - syna z bohaté rodiny, který srazil mladou ženu autem. Byla jen lehce zraněná, ale chlap jí pak ubodal, aby jí zabránil to nahlásit. Dostal kulku. Na webu je kolem toho docela vzrušená diskuse. V novinách k tomu přičinili poznámku, že je to další příklad vzrůstající kriminality mezi bohatými Číňany mladší generace. Tu poznámku ponechám bez komentáře, ale musím přiznat, že pro takto přísný trest mám v tomto případě docela pochopení.

V dalším článku psali, že v následujících třech letech plánují v Číně dostavět v průměru jeden mrakodrap každých 5 dnů. To je z mého pohledu naprostý masakr. Píšou v tom článku, že dnes je v Šanghaji 51 mrakodrapů. No nevím, čemu tu říkají mrakodrap - jestli je to až od 30 pater výše, tak možná. Ale budov nad 15 pater jsem tu viděl rozhodně několik stovek.

O lidech

Elynna má syna na základní škole. Vidí ho jen o víkendech, od neděle do pátku je v internátní škole. I o víkendu si s ním moc neužije, musí se s ním hodně učit, aby ve škole obstál. Už od mala tak mají děti tvrdý výcvik.
Je u hodně patrný dostatek levné pracovní síly. Všude jsou vidět metaři s košťaty z bambusových větviček - díky tomu je na ulicích perfektně uklizeno. Což má něco do sebe. Před vchodem do office stojí uniformovaný strážný pod stříškou - jako hradní stráž.
Na hotelu je plno personálu, který poskytuje služby daleko nad rámec toho, co by bylo obvyklé v Evropě. Číšnice v hotelové restauraci mě usadí ke stolu, donese v konvičce čaj a naleje mi ho do hrnku. Pokaždé, když jde kolem, mi doleje. Po jídle přinese dotazník k vyplnění spokojenosti. U výtahu stojí služba a když spatří přicházejícího člověka, tak mu zmáčkne knoflík a přivolá mu výtah. V hale u recepce stojí slečna, jejíž pracovní náplní je zdravení kolemjdoucích. Možná má fungovat i jako portýr, ale vždycky jsem jí viděl jen zdravit lidi. V pondělí mě překvapila pokojská, která mi v 6 večer přišla v pokoji zatáhnout závěs. Zřejmě měla pocit, že bych to sám neudělal dobře. Člověk si tu připadá jak koloniální úředník, obklopený ze všech stran péčí služebnictva.

Policistů je tu vidět víc než u nás. Celkem často řídí dopravu na rušných třídách. V neděli, když jsme byli ve městě, mě policista zastavil. Lekl jsem se, zda jsem něco nevyvedl - ale on mě jen upozornil, že bych si měl zapnout rozepnutou brašnu od foťáku.
Dnes jsme tu potkali kolegu z Detroitu, který si hrozně pochvaloval, jak je tu bezpečno. Na rozdíl od Detroitu se v Šanghaji nemusí být kdykoliv vyjít na ulici. Tak nevím, je to nenápadný půvab totality, anebo to tu opravdu funguje? Pravděpodobně žádná zlatá střední cesta neexistuje.

V práci

Kolegové v práci působí hodně uvolněně. Spousta z nich má džíny a triko, někteří jen 3/4 kalhoty. V Praze v office jsme v průměru mnohem formálnější. První den jsme byli jediné, kdo měl kravatu. Další dny už jsme ji přestali nosit.
Co se týká oblečení lidí na ulicích, nevidím žádný podstatný rozdíl mezi lidmi v Číně a u nás.Nepotkal jsem nikoho, kdo by měl na sobě tradiční maovskou šedou uniformu.
Do práce se tu chodí déle. Dnes jsme přišli v 8:30 a skoro nikdo tu nebyl. Lidi se začínají scházet až po deváté.Je to také díky tomu, že se přizpůsobují jiným časovým zónám - spousta z nich dělá na projektech s Američany anebo Evropany.
V naší zasedačce na nás uprostřed stolu čekala nádherná kytice. I v hotelu je všude plno nádherných květin. Jedna stěna zasedačky je celá skleněná, takže se na ní dá psát fixem. Celá stěna tak může sloužit jako nástěnka. Dobře mají vyřešené připojení do sítě a na elektriku - věčná bolest v softwarovch firmách, kde se v zasedačkách válejí kabely a zásuvky. Tady mají speciální stůl a konektory se zásuvkami jsou schované v šuplících pod deskou. Když se sklidí kabely, vypadá to jako normální čistý stůl.
V práci všichni mluví docela slušně anglicky, až na recepčního - což může být docela problém. Někdy je problém porozumět, protože jejich přízvuk je někdy poměrně kuriózní. Hodně výrazně vyslovují samohlásky na konci slov. Z pracovních důvodů někteří z nich musí mluvit i japonsky nebo korejsky, někteří i dalšími evropskými jazyky. Lidi v Šanghaji mluví mandarínskou čínštinou, jak jsem pochopil. Kantonština, kterou se mluví na jihu a v Hongkongu, je pro ně nesrozumitelná. "Jako by kuře mluvilo s kachnou", odpověděli kolegové na otázku, zda si rozumí. Psaná podoba obou jazyků je nicméně stejná.
Čekal jsem, že se lidé v Číně budou při pozdravu uklánět. Není to tak - mají body language hodně podobný jako my, při pozdravu si podávají ruku i mezi sebou. Jedinou výjimkou je, když někomu podávají vizitku anebo nějaký dar: podávají to oběma rukama.
Lidi působí uvolněně a klidně. Neviděl jsem tu nikoho ve stresu nebo v afektu. Lidé se chovají příjemně a usmívají se.
Je tu běžné, že se lidi kolem oběda anebo někdy něhem odpoledne jdou na chvíli projít. Obejdou areál a při tom si povídají. To mi přijde jako dost dobrá věc - v evropském chvatu si na to neumíme udělat čas.
Číňané mají jen dva týdny dovolené v roce. O víkendech někdy jezdí na společné akce pořádané firemní odborovou organizací. Z té představy mi naskakují pupínky, ale jim to zřejmě vyhovuje.