Vysoko nad Mongolskem

Dokončuji tenhle blog z cesty do Šanghaje v letadle nad Mongolskem, 9531 metrů nad mořem. Vedle mě chrápe starý Fin. Než usnul, nepěkně kašlal. Doufám, že to má z kouření a že to není SARS.

Pod námi kam až oko dohlédne se rozprostírá poušť Gobi. Jen místy je vidět nějaké zvrásnění a sporé stopy zeleně, zbytek je jednolitá pískově zbarvená plocha. Žádná voda, žádná vesnice, žádná cesta.

Když jsme odlétali ze Šanghaje, hustě pršelo. Vystoupali jsme nad mraky a dlouho nebylo nic vidět.
V severní Číně se mraky roztrhaly a byly vidět hory a města pod námi. Dával jsem pozor, jestli nezahlédnu Velkou čínskou zeď, ale buď jsem se špatně díval, nebo se nachází někde jinde.

Psal jsem tenhle blog v hotelu po večerech. Potkaly se dvě příznivé okolnosti: bylo hodně o čem psát a měl jsem čas a chuť. Ani jsem neplánoval, že toho nakonec bude tolik.
Možná je zbytečné zdůrazňovat, jak na mě Šanghaj a její obyvatelé zapůsobili. Snad je to patrné z textů, které vznikaly během týdne.
V řadě aspektů totálně převrátila má očekávání. Viděl jsem především obrovské moderní město, kde žijí normální lidé jako my. Teprve v druhé řadě jsem viděl Asii s její bohatou historií a tradicí, tak exotickou a tak odlišnou od naší.
Rád bych se do Číny někdy vrádil jako turista. Stojí to za to.

Co jsme neviděli

Mrzí mě, že jsme nestihli Jade Buddha Temple. To bych býval docela rád viděl.
Nebyli jsme na Bundu, koloniální promenádě na druhém břehu řeky. Viděl jsem Bund z nábřeží v Pudongu, blizko našeho hotelu, ale fyzicky jsem tam nebyl. Podle průvodce je to atrakce číslo 1. Nevím, podle mě to na Yu Yuan Garden nemůže mít, ale možná se pletu.
Nestihli jsme výlet lodí po řece. Chtěli jsme tam jít ve středu, ale čínští kolegové nám naplánovali návštěvu německé restaurace s tím nedobrým pivem.
Neviděli jsme show čínských artistů. Ještě včera v práci nám Luke nabízel, že nám zarezervuje lístky na páteční večer. To už bychom asi nestíhali nic, tak jsme s díky odmítli.
Nebyli jsme na masáži. Elynna nám doporučovala Foot massage. Prý je to velice populární. Náš americký kolega, co byl s námi na sečuánské večeři ve čtvrtek, nám dal navštívenku do nějakého masážního salónu, kde dělají jak foot massage, tak dvouhodinovou full body massage.
Nebyli jsme v žádném muzeu. Kolegové nám nabízeli Shanghai Urban Planning Museum a Shanghai Museum.
Neviděli jsme pagodu Longhua. Podle fotek na Internetu vypadá velice zajímavě.
Neviděli jsme rodný dům Dr. Sun Yat Sena. Myslím, že bez toho usnu.
Škoda nepříznivého počasí, škoda okolností, které nám zabránily vidět víc. Na to, že to byla služební cesta a celý týden jsme chodili do práce, toho i tak nebylo málo.

Maglevem na letiště

Letadlo nám odlétalo v 9:20. Dohodli jsme se, že na letiště dojedeme magnetickou dráhou Maglev - jedinou svého druhu na světě. Pan Gao na nás měl čekat v 6:30. Měl jsem sbaleno už z pátečního večera. Budík jsem si nařídil na 5:40, ale ve 4:50 jsem byl vzhůru jako na koni. To zamrzí. Převaloval jsem se hodinu v posteli, pak jsem se osprchoval a dal jsem hotelu Grand Hyatt Shanghai sbohem.
Pan Gao na nás čekal před hotelem. Cestou jsme viděli docela dost lidí, někteří si kupovali k snídani smažené placky, jiní na truh kupovali ovoce a zeleninu. Viděl jsem prodavačku polévky, měla kolo s várnicí, přijela ke dveřím nějakého dvora, vylezl chlapík v montérkách a koupil si od ní polévku k snídani.
Projížděli jsme ulicemi, které jsme dosud neviděli. Jeli jsme kolem kanálů, kde stály docela brlohy - polorozpadlé domy nějak zdrátované dohromady, odpadky, prádlo na šňůrách. Odvrácené strana Šanghaje - i když jsem čekal, že toho tady bude mnohem víc.

U stanice malevu jsme viděli lidi cvičit Tai Chi. Elynna nám včera říkala, že staří lidé tu mají hodně komunitních programů, jako je například cvičení anebo různé kulturní akce. Vláda je pro ně organizuje a pouští je dopoledne do parků, které jsou jinak pro veřejnost v tu dobu nepřístupné. Opět to ve mně trošku vzbuzuje alergickou reakci, ale Elynna to zjevně hodnotila pozitivně.

Maglev postavil v Šanghaji Siemens. Trasa spojuje Pudong a letiště a měří 30 km. Stanice Maglevu v Pudongu vypadá trošku jako letiště. Po zakoupení vstupenky za 50 yuanů (zpáteční stojí tuším 60 nebo 70) jsme museli projít bezpečnostní kontrolou. Vlaky jezdí každých 15 minut. Náš vlak už stál na nástupišti, elegantní jako střela. Nastoupili jsme dovnitř a usadili se na modrá plyšová křesla pripoménající sedadla v letadle. Minutu před odjezdem výpravčí zapískal a vlak se nadzvedl. Zjevně zapli elektromagnety a začali jsme levitovat. Přesně v 7:00 jsme se rozjeli.

Vlak se pohybuje sice plynule, ale přesto to hučí. Možná to způsobuje i obtékající vzduch. Vlak se sice nedotýká kolejí, ale přesto byly občas cítit lehké otřesy. Nemá žánou trolej, zřejmě si proud vyrábí indukcí z magnetického pole z kolejiště. Koleje vypadají vlastně jako betonový nosník šíroký tak metr, po obou stranách kovový.
Ve vlaku je nad každými dveřmi displej ukazující rychlost. Náš vlak zrychlil na 150 tak, že jsem to ani nezaregistroval. Pak už jsem jenom koukal, jak se displej přehoupl přes dvoustovku, blížil se k 300 a pak osciloval mezi 300 a 301. Na stanici psali, že maximální rychlost Maglevu je 431 km/h a provozně jezdí nejvíc 350, ale pouze v dopravní špičce.
Byl to opravdu fofr, ani jsem nebyl schopen z vlaku nic vyfotit - než jsmem zmáčkl spoušť, už to bylo pryč.
Na letišti jsme byli za 10 minut. Ani jsme se počádně nerozhlédli.
Jak jsem se dočetl na Wikipedii, Němci si slibovali, že by mohli postavit maglev dráhu mezi Šanghají a Pekingem. Pak z toho sešlo a měla se stavět dráha Šanghaj - Hangzhou, 200 km dlouhá. Obyvatelé Šanghaje proti tomu ale začali protestovat, báli se elektromagnetického záření, které Maglev produkuje. Tomu bych i docela rozuměl, energie nutná k pohonu vlaku asi zanedbatelná. Prý se zvažovala i varianta Maglevu pod zemí, ale nakonec postavili normální rychlovlak.
Každopádně jsme moc rád, že jsem to viděl a zažil.

Krátká vsuvka o školách

Musím uvést na pravou míru jednu svoji předchozí poznámku. Elynnin syn není celý týden ve škole. Normálně chodí ze školy domů, stejně jako děti u nás.
Elynna nám ukazovala SMS zprávu, kterou dostala od učitelky. Byl to seznam domácích úkolů. Říkala, že učitelka to bere velmi zodpovědně.
Chvíli jsme si povídali o vysokých školách. Letos má v Číně být 20 milionů nových absolventů vysokách škol.

O autech a skútrech

Jak už jsem psal, v Šanghaji je k vidění stejně široká paleta aut jako u nás. Elynna se nás vyptávala, kolik máme aut. Zřemě je to v Číně známka společenského postavení. Řekl jsem jí, že v naší rodině má každý dospělý jedno auto. Že jedno z toho je služební a druhé Šunčík, to už jsem se nepřiznal.

Škodovky se vyrábějí přímo v Šanghaji. Číňané slovo Skoda neznají, říkají těm autům Shanghai Volkswagen.
Řidiči jezdí totálně bezohledně. Nedávají si přednost mezi sebou ani chodcům, troubí, platí tu právo silnějšího. Řidič chce třeba odbočit, tak prostě odbočí, nekouká doleva doprava. Jeden den s námi taxikář suveréně jezdil křižovatkou na červenou - usoudil, že z vedlejší ulice nic moc nejede, tak prostě projel. Když z vedlejší přece jen příjelo auto, tak se protrobili a jelo se dál, žádná křeč. Přesto jsem neviděl žádnou nehodu.
Nákladních aut jsme viděli naprosté minimum a kamion ani jeden. Mají zakázaný vstup do města, smí tam jen ve vymezené hodiny (tuším, že někdy v noci).
Elynna nám říkala, že některé frekventované ulice mají omezený režim - v daný sudý nebo lichý den tam smějí jezdit jenom auta se sudou nebo lichou poznávací značkou. To je docela mazec.
Auta si musí kupovat licenci pro vjezd do města. V Šanghaji je prý docela drahá. V Pekingu je velmi levná a důsledkem je, že tam je hrozně moc aut a silný smog.
I díky těmto opatřením mi ale celkový provoz v Šanghaji přijde relativně únosný. Až na výjimky jako bylo páteční odpoledne to vesměs bylo úplně v klidu.
Rikši jsem tu taky zahlédl, ale velice zřídka. Spíše motorové než šlapací.

Hodně se tu jezdí na skútrech. Viděl jsem skútry naložené hromadou nějakého zboží, že za tím ten řidič ani nebyl vidět. Včera ráno jsme jeli do práce za vydatného deště. Kolem jel skútr, na kterém jeli dva dospělí lidé v pláštěnkách a ten řidič měl ještě pod pláštěnkou dítě, kterému vykukovala hlava.

Nakupování

Potřeboval jsem nakoupit nějaké dárky domů. Bylo mi celkem jasné, že ve Starém městě najdu spíše suvenýry pro turisty než nějaké originály, ale šlo spíš o tu autentickou Čínu než o nějakou sběratelskou hodnotu.
Začal jsem docela drsně smlouvat. Prodavačka řekla cenu - dejme tomu 150 yuanů, já jsem odpověděl 50. Chvíli jsme se handrkovali a nakonec jsme skončili někde na 75 yuanech. Začalo mě to docela bavit.

Ze všech nákupů byl nejzábavnější prodavač ze stánku s různými soškami v bazaru Dájing Lú. Prohlédl jsem si tam jednu kovovou sošku Buddhy. Říkám, kolik to stojí, a on povídá Nice buddha, 150 yuan. Povídám, to je moc, a on povídá 100 yuan. Pořád mi to přišlo moc a ani jsem si nemyslel, že to nějak přijatelně usmlouvám, tak jsem se otočil a jdu pryč. Slyším, jak za mnou prodavač volá: Sixty - Sir, Fifty yuan! Pořád jsem šel dál. Prodavač vyběhl ze stánku, dohonil mě, chytil mě za ruku a povídá - My friend, 30 yuan!
Tak to byla sleva, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Vrátil jsem se zpátky a že si tu sošku vezmu. Podal jsem prodavači padesátiyuan. Prodavač popadl druhou sošku a povídá - Two buddha, nice buddha, 50 yuan. Druhého Buddhu jsem opravdu nechtěl, tak říkám No buddha, money back a vrtěl jsem rukama, že opravdu ne. Prodavač nelenil a nacpal mi druhého BUddhu do tašky. To mě docela naštvalo, tak jsem zvýšil hlas, druhého Buddhu jsem vyndal z tašky a položil jsem ho na pult. Prodavač viděl, že to myslím vážně, a vrátil mi těch 20 yuanů. Pak se zasmál, povídá My friend, a já povídám Good business, a přátelsky jsme se rozešli.
Na jednom dvorku stály nějaké slečny byl tam mladý kluk, který na nsá něco pokřikoval. Mám pocit, že jsem mu rozmněl "Beautiful ladies, sir, beautiful ladies". Radši jsem zrychlil.

Znovu jsem navštívil krámek s čajem, kde jsme se minulou neděli nechali pohostit od mladé prodavačky. Dnes jsem chtěl koupit šálek na čaj. Byla tam nějaká starší prodavačka a ta mladá taky. Vybral jsem si jeden šálek a trochu jsem to usmlouval, ale ne moc - jen asi 30%. Prodavačka na mě chtěla znovu rozbalit ten čaj, dávala mi přivonět a mocí mermo chtěla, abych se posadil a nechal si nalít. Zřejmě to na bílé ďábly dobře funguje. Nechtěl jsem zdržovat Béďu a Piotra, kteří byli někde v obchodech kolem, a tak jí povídám, že jsem u nich byl v neděli a čaj už mám. Pozvala mě, ať přijdu zas.

Zajímavý byl krámek "Všechno za dva yuany". Tak to stálo na cedulce, kterou držel starý Číňan. Neuměl ani slovo anglicky. Dorozuměli jsme se posunky. Byla to docela zábava. Nechal jsem u něj nakonec 10 yuanů a vybral si nějaké maličkosti.
Pořád lilo, tak se nám nechtělo chodit po městě a chtěli jsme zpátky do hotelu. Bohužel nikde žádný taxík. Stáli jsme u brány do Starého města snad čtvrt hodiny, všechny taxíky co projely kolem byly plné. Najednou na mě zavolal mladý kluk v minivanu. Taxík to nebyl, ale zřejmě si chtěl přivydělat. Neuměl anglicky, tak jsem mu ukázal na papírku, kde bydlíme. Pokýval hlavou, že dobře, že nás tam odveze.
Měl v autě na obrazovce puštěnou televizi s nějakým hudebním kanálem. Čínský pop je hudebně totální slaďárna a k tomu se promítají romanticky laděné klipy, kde vystupují sličné čínské dívky a mladí milovníci s účesem manga hrdinů. Text písně se zobrazuje v titulcích a jak zpěvák zpívá, tak se jednotlivé znaky zabarvují - pokud je to zpěvák, tak domodra, pokud zpěvačka, tak do růžova. Usoudili jsme, že je to proto, aby si diváci mohli zazpívat karaoke.
Náš řidič se v Pudongu moc nevyznal. Jednou přejel odbočku, takže se pak musel vracet, jednou odbočil o blok vedle a vyvedlo ho to do špatného směru. Byl páteční podveřer a docela dopravní špička, takže nás každé zaváhání na semaforech stálo spoustu času navíc. Nakonec jsme ho zastavili dva bloky od hotelu a radši jsme to došli pěšky.

Jak jsme neviděli Jade Buddha Temple

Po obědě jsme se vrátili zpátky do práce pro věci a vyrazili jsme do hotelu. Elynna a Shawn se nabídli, že nás odvezou do Jade Buddha Temple. Četl jsem o něm v průvodci. měl to být chrám se dvěma obrovskými sochami buddhy z jadeitu, které Číňané někdy ve středověku získali z Barmy.

Nasoukali jsme se do Elynnina peugeotu. Začalo docela hnusně pršet. Byl jsem rád, že mám s sebou deštník, co jsem si koupil ve Zhujiaojiao.
Bohužel, cesta do hotelu byl docela porod. Na Century Avenue jsme chytli dopravní špičku a plazili jsme se přes hodinu.
Jade Buddha Temple je na druhém břehu řeky. Museli jsme tunelem. Tam jsme chytli další průšvih - stala se tam nějaká bouračka a doprava byla zúžená do jednoho pruhu. Popojíždět v šanghajském horku tunelem, když to nejede, všude je hrozné vedro a vlhko, není žádná slast. Mám pocit, že Elynnin peugeot jakž takž klimatizoval, pouze když auto normálně jelo. V tunelu jsem byl brzy zpocený. Ani nevím, jak dlouho jsme tam popojížděli, protože jsem usnul.
Když jsme vyjeli z tunelu, zjistili jsme, že venku hrozně lije. Ale opravdu hrozně - průtrž, příval vody. Na silnici tekl potok, lidi na ulici se schovávali do průjezdů nebo si sundavali promočené boty a šli naboso. Elynna řekla, že jezdit teď v dešti do Jade Buddha Temple nemá cenu a navrhla, že zastavíme v nějakém obchoďáku, protože Béďa chtěl nakoupit nějaká cédéčka slavného čínského pianisty Long Long a nějaké hedvábné šátky.

Dojeli jsme na People's Square, Lidové náměstí. Tady je Šanghajská radnice a srdce města, jak nám Elynna řekla. Je tu taky pěší zóna, něco jako u nás Na Příkopech.
Elynna nás zavezla k obchodnímu domu na rohu pěší zóny Nanjing Dong Lu. Vyběhli jsme z auta, než jsem doběhl těch 10 metrů pod střechu, byl jsem durch promočený. Obchoďák byl pro mě dost nezajímavý, plný globálního zboží a luxusních značek. Obchod s CD jsme hledali marně, zřejmě se dnes už CD nosiče skoro neprodávají.
Museli jsme prolézt asi 5 pater, než jsme konečně našli obchod s hedvábnými šátky. Byly dost drahé a měly naprosto nečínské motivy - věřím, že totéž se dá koupit i v Praze. Aspoň jsem se naučil, že šátek se anglicky řekne scarf.
Hrozně dlouho jsme čekali, než Béďa za šátky zaplatí. Ukázalo se, že v kase neberou mezinárodní platební karty. To je v tak luxusním obchodě docela tristní. Béďa musel najít bankomat a vybrat hotovost.
Když jsme nakoupili a vylezli před obchoďák, pršelo už přece jen drobněji. Před vchodem stála podnikavá Číňanka v gumovkách a prodávala deštníky. Některé z nich byly s logy různách firem - zřejmě zbyly z nějakých marketingových akcí.
Bohužel už bylo kolem půl páté. Měli jsme smůlu, Jade Buddha Temple zavírá ve čtyři. Rozhodli jse se, že poprosíme Elynnu, aby nás vyhodila u Yu Yuan Garden a ještě jednou si projdeme Staré město.

Pátek: Oběd ve znamení exotiky

V pátek jsme skončili v poledne. Elynna, Shawn a Luke nás vzali do restaurace s kantonskou kuchyní. Byli jsme poučeni, že ta pálivá kuchyně ze včerejší večeře byla sečuánská - S'Čchuan. DObře že to vím, sečuánské se příště vyhnu.
Kantonská restaurace byla kousek od office. Odvezlo nás tam služební auto řízené panem Gao. Pan Gao je ten řidič, co neumí anglicky a vezl nás v neděli z letiště.
Po cestě ke stolu nás zaujala spíž s živými zásobami. Byla plná akvárií s rybami, košů se zemními kraby se zavázanými klepety a želvami. Kromě toho tam bylo i pár mořských ryb v ledu, ale ne moc.

Kantonská kuchyně svou exotičností překonala všechny dosavadní zážitky. Kromě standardních dobrot, jako jsou rýžové knedlíčky na slano i sladko, jsme ochutnali:

Pečené vepřové maso nakrájené na plátky, nadívané jakousi žlutou nádivkou a přikryté pečenými dršťkami
Mořského kraba v jakési žluté omáčce - byl vynikající, ale jíst ho hůlkami byl docela problém. Byl nasekaný na kusy, takže jsem si hůlkami podal klepeto a to jsem rozkousal - kleštičky jsme k tomu nedostali. Dlužno říci, že krabí maso z klepete je o dost lepší než tyčinky Surimi, co se prodávají u nás. V tom krabovi bylo i trošku jiker, vypadaly jako kapří, jen víc do oražova.
Mangové překvapení. Když jsme letěli do Číny, říkal mi Béďa, hlavně si nedávat nic, co má v názvu slovo překvapení. Tak už je to tady. Naše překvapení byly jakési orgány ze žab, pečené ve vydlabaném mangu. Mango pečením pustilo šťávu, a tak se ty žabí kousky vlastně uvařily. Mám podezření, že to bylo žabí mlíčí. Pokud jsem správně rozuměl, Luke říkal, že to je ze žabích nohou a že to mají žáby, když se chystají rozmnožovat. Tak nevím, co by to mohlo být jiného - vajíčka to nebyla. Bylo to hodně slizké a sladké od toho manga, ale dobré.

Totální vrchol oběda byla pečená želva kožatka. Byla nasekaná na kusy a pikantně okořeněná. Elynna se omlouvala, že neměli nějakou menší, ale byla i tak dobrá. Říkala, že želva je velmi zdravá, ale jenom pro muže. No nevím, asi bych to bral mírně s rezervou. Snědl jsem jednu želví nožičku a okousal jsem čtvrtku krunýře. Kůže z horní strany krunýře byla docela tuhá, mělo to konzistenci jako prasečí uši. Omáčka se do toho jakoby vsákla a bylo to docela dobré.
Myslím, že po tomhle obědě už mě nepřekvapí nic.
Na jídelním lístku měli i pečeného hada, ale bohužel ho zrovna neměli. Věčná škoda.

Vtipy

Vtipy, co nám říkali kolegové:
Bill Clinton, Michail Gorbačov a Teng Siao-Pching jdou spolu na večeři. Pak jdou k autu a domluví se, že si každý sedne tak, kam bude směřovat jeho země. Clinton si jde hned sednout doprava. Gorbačov přemýšli, neví, ale taky si jde sednout doprava. Tengi Siao-Pching si klidně sedne doleva. Auto se rozjede a Teng zavelí: Tak, a teď si vyměníme místa.




Kim Čong-Il telefonuje do Pekingu:
"Budeme odpalovat novou jadernou střelu. Přesně za devět..."
"Devět dní? Nebo týdnů?"
"... osm, sedm, šest, pět, ..."

Čtvrtek - pikantní čínská kuchyně

Dnes nás Elynna vzala na večeři do restaurace, kam ráda chodí. Bylo to kousek od televizní věže Oriental Pearl Tower. Varovalo mě, že hned u vchodu měli obrovskou mísu tak metr a půl v průměru, pplnou chilli papriček. A opravdu, jídlo bylo převážně velice pálivé.
Jen krátce, co si z toho pamatuji:

• Vepřové plátky i se sádlem a kůží - jako šunka, ale ne uzené, pravděpodobně vařené - nedal sem si to, nevypadalo to hezky.
• Cosi, co vypadalo jako veliké zelené olivy, ale chutnalo to úplně jinak - nedokážu tu chuť popsat.
• Pekelně pálivé kuře na nudličky v červené chilli omáčce.
• Pečená vepřová žebírka v sojové omáčce.
• Sladké knedlíčky uvnitř se skořící a cukrem.
• Krevety v těstíčku s krémem nasladko.
• Plněné rýžové knedlíčky se zeleninovou nasládlou náplní - mé oblíbené čínské jídlo.
• Hovězí plátečky v polévce se zeleninou - má se to jíst tak, že se to vyndá z polévky a nechá okapat na kousku chleba. Ten chleba se pak nesmí jíst, slouží jen k odkapání.
• Salát asi z mořských řas.
• Černé čínské houby, pikantně okořeněné.
• Pečená říční ryba, kterou nám napřed přinesli ukázat. Tu jsem si nedal, protože už jsem nemohl.
  

Skywalk 100 - procházka v oblacích

Dnes ráno jsem se rozhodl vyrazit na nejvyšší budovu v Šanghaji - Shanghai World Financial Centre. Udělalo se hezky, svítí slunce. Ten dům stojí hned vedle našeho hotelu a připomíná přerostlý otvírák na pivo. Pokoušeli jsme se tam dostat už včera veřer po návratu z německé hospody, ale je otevřeno jen do 22:00.
Bylo 7:55, v 8:15 jsme měli odjíždět do práce. Mám 20 minut času. Myslím si - vyjedu výtahem, udělám tři fotky, sjedu výtahem a za 10 minut jsem zpátky. Beru foťák, přes rameno brašnu s notebookem a vyrážím.
Před vchodem stál portýr a řekl, že mě dovnitř nepustí dřív než v 8:00 přesně. To je za dvě minuty. Tak jsem čekal. V 8 druhý portýr odemkl, popřál mi příjemný zážitek. Za dveřmi byly schody vedoucí dolů. Něco je špatně? Já chtěl nahoru.
Sjedu po schodech, dole kasa. Lístek stojí 150 juanů. To není nejlevnější. Ale za nejvyšší budovu ve městě a třetí na světě to stojí. Zaplatil jsem a jdu dál. Přede mnou páska a slečna "You have to wait 2 minutes." Tak čekám jako trotl. Pustila mě dovnitř. Za dveřmi maketa Šanghaje, moc pěkně nasvětlená. Projdu místností a za ní je další, kde pouští nějaké video. Stojí tam slečna a šňůrou blokuje cestu k výtahu. Povídám jí, že spěchám a že mi fakt neadí, že neuvidím 10 minutové video o tom mrakodrapu.
Pustila mě dál. Konečně jsem ve výtahu. Je psychedelický, na zdech a na stropě problikávají různá světla a ozává se futuristická hudba. Takhle nějak to asi vypadá na tripu. Na stěně naskakují metry. -10, 10, 20, 40, 80 ... Výtah zrychluje. Musím párkrát polknout, abych vyrovnal tlak v uších. Výtah se zastavuje na číslici 435. Tak to je mazec! Vycházim ven. Přede mnou slečna, ukazuje mi cestu: "Sir, follow to the right." To musí být bezva job, říkat celý den všem návštěvníkům, co tam přijdou, tu samou větu.

Za rohem pojízdné schody a prosklená chodba. Ne, to ještě není ono, to jsem jen 439 metrů nad zemí na dně té díry na vršku otvíráku. Ten správný Skywalk 100 je ještě 35 metrů nade mnou, je to ta horní část otvíráku. Rychlým krokem procházím chodbu. Na konci stojí portýr a ukazuje mi cestu k výtahu. Jako kdyby se tu dalo jít někam jinam.
Vcházím do výtahu. Cesta nahoru trvá chviličku. Už to není psychedelic. vycházím z výtahu a tají se mi dech. Tak to je ono. Po stranách prosklená stěna, všude pode mnou střechy mrakodrapů. Je sice jasno, ale smog, takže domy na druhé straně řeky jsou zahalené v šedavém oparu. Jsem 474 metrů nad zemí, to je víc než 4 a půlkrát výš než je špička věže plzeňského chrámu svatého Bartoloměje. I na televizní věž Oriental Pearl Tower se dívám zpatra.
Podlaha je uprostřed a po stranách prosklená. Dívám se na tu hloubku pod nohama. Šimrá z toho v břiše, ale je to příjemný pocit. Nemám závrať.
Rychle fotím. Bohužel se sklo leskne, bohužel je smog. Aspoň že neprší a že nejsou mraky. Snad z těch fotek něco bude.
Je 8:17, už dvě minuty jsem měl být dole u vchodu našeho hotelu. Kolegové na mě budou čekat. Naposledy se rozhlížím a vstupuji do výtahu. Děkuji slečno, že jste mi zmáčkla to jediné tlačítko, co tu je, a výtah mi přivolala.
Sjíždím do 94. podlaží. Turn to the right, sir. Thank you. V hale si chci koupit pár pohledů. Prodavačka nechvátá, jsem dnes první zákazník, dávám jí stoyuanovku a ona si musí napřed rozměnit. Mám zpoždění už 10 minut. Sjíždím dolů dlouhým výtahem, polykám, aby mě nebolely ušní bubínky. Východ je na druhé straně věže - musím to ještě celé obejít. Volám kolegům, že už tam hned budu. Venku je hic jako v prádelně. Ještě že jsem si dneska nevzal sako. Má být 34. Dorážím k hotelu, moc se omlouvám se kolegům a odjíždíme do práce.

Úterý - Sushi bar

Vrátím se ještě k úterku. Večeřeli jsme v hotelovém suši baru. Poprvé v životě jsem jedl opravdu kvalitní japonské sashimi - syrové kusy ryby. Objednali jsme si toho napřed jednu mísu a pak ještě jednou tu samou. K tomu kolegové pili pivo, já jsem si dal zelený čaj.
Naučil jsem se od Bédi promíchat wasabi křen se sojovkou. Dřív jsem to jedl vždycky zvlášť a bylo to moc silné. Takhle promíchané je to moc dobré.
Jen heslovitě:

• Největší slast - syrové maso z tuňáka. Naprostá chuťová extáze, neznám lepší rybu.
• Syrový losos. Trošku slabší, ale dobré.
• Syrová ryba - netuším jaká, ale dobrá.
• Syrová kreveta. Chutná to jinak, než když je nějak tepelně upravená. Je to víc slizké a víc to drží pohromadě.
• Chobotnice. Je poměrně tuhá, musí se žvýkat.
• Pravděpodobně sépie - není to ryba, je to bílé a měkké.
• Strouhaný zázvor. Ten moc nemusím.

Ještě jednou o německém pivu

Německé pivo, co jsme měli včera k večeři, se vyrábí přímo v té hospodě, kde jsme byli. Soudruzi asi někde udělali chybu, měl jsem jen 3 piva  a celou noc jsem si připadal nafouknutý.

Zprávy z novin

Ráno u snídaně jsem nahlédl do místních novin. Psali tam, že tu popravili studenta - syna z bohaté rodiny, který srazil mladou ženu autem. Byla jen lehce zraněná, ale chlap jí pak ubodal, aby jí zabránil to nahlásit. Dostal kulku. Na webu je kolem toho docela vzrušená diskuse. V novinách k tomu přičinili poznámku, že je to další příklad vzrůstající kriminality mezi bohatými Číňany mladší generace. Tu poznámku ponechám bez komentáře, ale musím přiznat, že pro takto přísný trest mám v tomto případě docela pochopení.

V dalším článku psali, že v následujících třech letech plánují v Číně dostavět v průměru jeden mrakodrap každých 5 dnů. To je z mého pohledu naprostý masakr. Píšou v tom článku, že dnes je v Šanghaji 51 mrakodrapů. No nevím, čemu tu říkají mrakodrap - jestli je to až od 30 pater výše, tak možná. Ale budov nad 15 pater jsem tu viděl rozhodně několik stovek.

O lidech

Elynna má syna na základní škole. Vidí ho jen o víkendech, od neděle do pátku je v internátní škole. I o víkendu si s ním moc neužije, musí se s ním hodně učit, aby ve škole obstál. Už od mala tak mají děti tvrdý výcvik.
Je u hodně patrný dostatek levné pracovní síly. Všude jsou vidět metaři s košťaty z bambusových větviček - díky tomu je na ulicích perfektně uklizeno. Což má něco do sebe. Před vchodem do office stojí uniformovaný strážný pod stříškou - jako hradní stráž.
Na hotelu je plno personálu, který poskytuje služby daleko nad rámec toho, co by bylo obvyklé v Evropě. Číšnice v hotelové restauraci mě usadí ke stolu, donese v konvičce čaj a naleje mi ho do hrnku. Pokaždé, když jde kolem, mi doleje. Po jídle přinese dotazník k vyplnění spokojenosti. U výtahu stojí služba a když spatří přicházejícího člověka, tak mu zmáčkne knoflík a přivolá mu výtah. V hale u recepce stojí slečna, jejíž pracovní náplní je zdravení kolemjdoucích. Možná má fungovat i jako portýr, ale vždycky jsem jí viděl jen zdravit lidi. V pondělí mě překvapila pokojská, která mi v 6 večer přišla v pokoji zatáhnout závěs. Zřejmě měla pocit, že bych to sám neudělal dobře. Člověk si tu připadá jak koloniální úředník, obklopený ze všech stran péčí služebnictva.

Policistů je tu vidět víc než u nás. Celkem často řídí dopravu na rušných třídách. V neděli, když jsme byli ve městě, mě policista zastavil. Lekl jsem se, zda jsem něco nevyvedl - ale on mě jen upozornil, že bych si měl zapnout rozepnutou brašnu od foťáku.
Dnes jsme tu potkali kolegu z Detroitu, který si hrozně pochvaloval, jak je tu bezpečno. Na rozdíl od Detroitu se v Šanghaji nemusí být kdykoliv vyjít na ulici. Tak nevím, je to nenápadný půvab totality, anebo to tu opravdu funguje? Pravděpodobně žádná zlatá střední cesta neexistuje.

V práci

Kolegové v práci působí hodně uvolněně. Spousta z nich má džíny a triko, někteří jen 3/4 kalhoty. V Praze v office jsme v průměru mnohem formálnější. První den jsme byli jediné, kdo měl kravatu. Další dny už jsme ji přestali nosit.
Co se týká oblečení lidí na ulicích, nevidím žádný podstatný rozdíl mezi lidmi v Číně a u nás.Nepotkal jsem nikoho, kdo by měl na sobě tradiční maovskou šedou uniformu.
Do práce se tu chodí déle. Dnes jsme přišli v 8:30 a skoro nikdo tu nebyl. Lidi se začínají scházet až po deváté.Je to také díky tomu, že se přizpůsobují jiným časovým zónám - spousta z nich dělá na projektech s Američany anebo Evropany.
V naší zasedačce na nás uprostřed stolu čekala nádherná kytice. I v hotelu je všude plno nádherných květin. Jedna stěna zasedačky je celá skleněná, takže se na ní dá psát fixem. Celá stěna tak může sloužit jako nástěnka. Dobře mají vyřešené připojení do sítě a na elektriku - věčná bolest v softwarovch firmách, kde se v zasedačkách válejí kabely a zásuvky. Tady mají speciální stůl a konektory se zásuvkami jsou schované v šuplících pod deskou. Když se sklidí kabely, vypadá to jako normální čistý stůl.
V práci všichni mluví docela slušně anglicky, až na recepčního - což může být docela problém. Někdy je problém porozumět, protože jejich přízvuk je někdy poměrně kuriózní. Hodně výrazně vyslovují samohlásky na konci slov. Z pracovních důvodů někteří z nich musí mluvit i japonsky nebo korejsky, někteří i dalšími evropskými jazyky. Lidi v Šanghaji mluví mandarínskou čínštinou, jak jsem pochopil. Kantonština, kterou se mluví na jihu a v Hongkongu, je pro ně nesrozumitelná. "Jako by kuře mluvilo s kachnou", odpověděli kolegové na otázku, zda si rozumí. Psaná podoba obou jazyků je nicméně stejná.
Čekal jsem, že se lidé v Číně budou při pozdravu uklánět. Není to tak - mají body language hodně podobný jako my, při pozdravu si podávají ruku i mezi sebou. Jedinou výjimkou je, když někomu podávají vizitku anebo nějaký dar: podávají to oběma rukama.
Lidi působí uvolněně a klidně. Neviděl jsem tu nikoho ve stresu nebo v afektu. Lidé se chovají příjemně a usmívají se.
Je tu běžné, že se lidi kolem oběda anebo někdy něhem odpoledne jdou na chvíli projít. Obejdou areál a při tom si povídají. To mi přijde jako dost dobrá věc - v evropském chvatu si na to neumíme udělat čas.
Číňané mají jen dva týdny dovolené v roce. O víkendech někdy jezdí na společné akce pořádané firemní odborovou organizací. Z té představy mi naskakují pupínky, ale jim to zřejmě vyhovuje.

Lidé v Číně

Lidé v Číně působí celkem mladistvě. Díky menší postavě, drobnějšímu obličeji a menšímu množství vousů u mužů se jeví mladší, než jsou. I chlapi kolem 40 let mají často chlapecký vzhled. Muži tu jsou v průměru menší než u nás - 160 až 170 cm. Za celou dobu jsem potkal snad dva Číňany, kteří byli vyšší než já - jeden z nich je plavčík v hotelovém bazénu.
Je to patrné i u žen. Potkal jsem tu ženy, které byly drobnější a o půl hlavy menší než moje 11letá dcera.

Někteří Číňané jsou podobného vzhledu jako byl Mao Ce Tung - silnější postava, plné rty, vysoké čelo, širší tváře. Malých dětí jsem moc nepotkal. Děti v kočárku vypadají jako malý Buddha - jsou buclaté a veselé.
Přijde mi, že Číňanky rychle stárnou. Naše kolegyně Elynna na mě na první pohled působila jako 50 letá, ale je jí jen o rok víc než mě - 41.
Číňané mají zvyk poangličťovat své jméno, tak aby bylo vyslovitelné i pro Evropany a Američany. Shang se tak mění na Shawna, Lu na Luke, Ling na Lynn. Píšou si to i na vizitky. Některé přezdívky jsou docela zábavné - obzvlášť mě pobavil Hua Chun - Watson a Yu Jin - Eugene.

Středa: kulinářská nuda

Dnes jsme obědvali v práci. Elynna objednala pizzu. Lepší než drátem do oka, ale to je tak všechno.
Večer nás pozvali kolegové na večeři. Bohužel do německé restaurace. Kolegové měli pocit, že by se nám mohlo stýskat po evropské kuchyni. Měli tam německé pivo a německý jídelníček a z repráků k tomu jódlovala německá dechovka. Nuda, nuda, šeď, šeď. Bohužel nám slušnost velela nedat najevo, co si o tom opravdu myslíme a kam bychom je s německou hospodou nejradši poslali.

Úterý: pracovní oběd

Ráno nás Elynna vyzvedla v hotelu a vzala nás do práce. Město bylo plné aut, lidí a skútrů. Do práce nám to trvalo tři čtvrtě hodiny.

O práci tady psát nechci. Radši napíšu, co jsme měli dobrého k obědu.

• Grilovaný steak ze sladkovodní ryby
• Rýžový knedlík plněný jakousi zeleninou - vzhled špenátu, ale nasládlé chuti. Knedlík chutnal docela jako naše těsto na švestkové knedlíky.
• Sladké žluté válečky trošku jako pudink. Servírovaly se na začátku jídla.
• Pečená kachna. Studená, žádný zvláštní zážitek.
• Výborné krevety s cibulkou a tuším namáčeným hrachem.
• Pečené hovězí kousky v petrželové nati a pálivými papričkami a kešu. Papričky jsem nejedl, jinak to bylo vynikající.
• Nudlová polévka s hovězím masem. Výborná.
• Polévka s velkými černými houbami, malými houbičkami vzhledu špiček a pažitkou. Celkem slušné.
• Zelený čaj. Začínám se vpíjet, dávám si ho k obědu i k večeři. K tomuhle jídlu prostě pasuje.

Faktem je, že Číňané u jídla srkají a mlaskají. A ládují to do sebe. Napřed se konverzuje, pak Číňan popadne misku s jídlem a v mžiku do sebe hlasitě nacpe půl misky.

Zhujiajiao: Poštovní muzeum a plavba na člunu

Po obědě jsme pokračovali v procházce. Pršelo pořád stejně hnusně. Proplétali jsme se uličkami, pozorovali cvrkot a zastavovali se u zajímavostí, jako například ptáci Loskutáci anebo krámek s jadeitem. Místy byla ulička úzká jen na jeden deštník, tak bylo docela problém, když šel někdo proti nám.
Byli jsme se podívat v poštovním muzeu. Expozice byla docela zajímavá, ukazovala organizaci císařské pošty, strážní pevnosti a různé staré dopisy. Je z doby císaře Tongzhi z roku 1903.

Byli jsme se podívat v tradiční čínské lékárně, která dodneška funguje. Byly tam vystavené různé staré nástroje na drcení a vážení bylin a medikamentů. Prodávali tam taky sušenou létající ještěrku - zajímalo by mě, proti čemu to pomáhá.
Došli jsme k přístavišti říčních člunů a nasedli, abychom se vrátili k autu. Náš kormidelník měl pláštěnku, gumovky a tradiční špičatý klobouk z rýžové slámy.
Plavba byla docela krátká, pěšky to trvalo mnohem déle, protože jsme museli obcházet kanály a hledat mosty. Po vodě jsme byli u vchodu jedna dvě.

Pořád lilo. Naštěstí ve člunu byla stříška a po stranách fólie z té látky, co se z ní dělají ty trvanlivé tašky v Globusu. Proti dešti se nedalo moc dobře fotit, tak doufám, že alespoň něco vyjde.

Cestu nazpátek jsem prospal. Pořád se peru s časovým posunem - po snídani a pak odpoledne mívám totální krizi, večer jsem plný aktivity a v noci se budím. Naštěstí zase rychle usnu.

Zhujiajiao: Oběd

Lilo jako z konve. Zalezli jsme do hospody a dali si oběd. Tradiční čínský mnohachodový, na otáčecím stolku. Co jsme měli dobrého:

• Lehce ovařenou okurku (studenou)
• Plátky pečeného hovězího za studena
• Nějakou mořskou řasu - celkem bez chuti
• Studené kuře - nic moc, neslané, nasekané na kousky
• Kuře kung pao - moc dobré
• Pečené vepřové koleno nasekané na kousky - museli jsme se s tím poprat hůlkami
• Tu tradiční rýži s masem v banánových listech. Dodali nám ji už rozbalenou - hnědé rýžové válečky. Není to chuťově nic moc, rýže je lepící a drží pohromadě, je to jako žvýkat nějakou divnou věc - marně přemýšlím, k čemu bych to přirovnal. U nás nic podobného nejíme.
• Totální vrchol - sladkovodní ryba (jedna z těch z akvária), obalená v mouce, osmažená, rozsekaná a servírovaná nasekaná na kousky ve sladkokyselé červené omáčce. Toho bych se užral, jak to bylo dobré.
• Polévku - v Číně se jí až na konec. Byla opět s tofu a houbami, sladkokyselá. neurazí, ale nepřekvapí.

Zhujiajiao: Chrám městského boha

Zhujiajiao má taky chrám Městského boha. Stojí hned vedle buddhistického chrámu Yuanjin hned na soutoku řeky Caopang a jednoho z kanálů. Chrám je poněkud menší než ten v Šanghaji, ale má svou atmosféru tou polohou.
Na nádvoří rostou dvě magnólie, které byly plné červených stuh s modlitbami. Bylo to moc pěkné.
Když jsem vycházel z chrámu, nějaký stařík mě posunky posílal do jednoho z vedlejších chrámů. Tušil jsem nějakou boudu, ale šel jsem. V chrámu mě hned odchytil mnich. Strčil mi do ruky tři vonné tyčinky, zapálil mi je a postrčil mě k oltáři. Posunky mi ukázal, že mám pokleknout a třikrát se poklonit. Nu což. Hned přede mnou byla kasička - abych neurazil, vytřepal jsem z peněženky drobné yuany, přidal k tomu desetiyuanovou bankovku a chystám se odejít. Mnich mě nepustil, odvedl mě ke stolku opodál, u kteréh oseděl druhý mnich. Ten se hned chopil papíru a napsal na něj pár řádků. Vysvětlil mi, že to je, abych měl dlouhý život, byl hodně bohatý a měl štěstí v lásce.

Papírek vložil do červené obálky, se kterou pak obkroužil lampičku, co měl na stole, a oddrmolil nějakou modlitbu. A pak mi podal knihu, kde bylo napsáno, kdo tam byl, z jaké země a kolik jim zaplatil. A hned, že musím zaplatit víc než tam přede mnou - nějaká dáma z Ameriky, co tam nechala 200 yuanů. Tak to zrovna. Dal jsem mu dvacet yuanů a řekl jsem, že jsem chudý.

Zhujiajiao: jídla na ulici

Pokračovali jsme dál po břehu kanálu. Krámky byly čím dál zajímavější. Na kanále jsme začali potkávat čluny - dřevěné se stříškou, vzdáleně podobné benátským gondolám, taky ovládané jedním veslem vzadu.
Prolézali jsme krámky s kaligrafií, hedvábnými výšivkami, vonnými pytlíčky s bylinkami, starožitnostmi. Byla to radost.

Po čase jsme došli k místu, kde se kanál vlévá do řeky Caopang. Tady už to reulérně žilo. Uzounké uličky byly přecpány lidmi, řeka byla plná člunů, všude plné hospody a spousta mumraje a ruchu. Zábavné bylo, když do uličky narvané lidmi vjel Číňan na skútru a začal se s troubením probíjet skrz.

Bohužel pršelo čím dál víc. Větrovku jsem měl promočenou, tak jsem se odhodlal a koupil jsem si deštník. Doufám, že ho dovezu domů - je rozhodně kvalitnější, než to co u nás prodávají Vietnamci.

Stánky byly plné jídla. Prodávaly se tu zvláštní balíčky - rýže s masem zabalená do banánových listů a uvařená (nejsem si jistý, jestli to fritují v oleji anebo v nějaké sojovce). Elynna říkala, že to je tradiční jídlo na SVátek dračích lodí. Nezachytil jsem to úplně všechno, ale pochopil jsem to tak, že svátek je oslavou středověkého básníka, který spáchal sebevraždu - skočil z mostu do vody. Na jeho pořest se nyní pořádají ty závody dračích lodí.

Prodávali tu masa na špejli, rýžové knedlíčky, malé kousky vepřového zabalené v těch banánových listech, ale nejvíc mě dostala pečená vepřová kolena. Opět: není to tak docela pečení v našem slova smyslu - prodavač má na krámu velikou kruhovou nádobu, něco mezi pekáčem a kotlem, ta je narvaná koleny a topí pod tím briketami. Kamna vypadají jako bubínek a jsou v nich otvory pasující na ty brikety, které se do kamínek ládují kleštěmi a po vyhoření se celé vyndavají.
Zpět k jídlu. U vstupů do restaurací bylo možné vidět tu umyvadlo plné raků, tu mísu se škeblemi nebo šneky, tu akvária s rybami, které vám vyloví a udělají. Některé ryby ryb vypadaly docela lekle.

Asi zlatým hřebem byly živé želvy mnoha druhů - zemní, vodní i takové ty ošklivé kajmanky. Některé želvičky byly malé tak na dlaň. Nějak mě to nelákalo si je objednat.
Odbočka: Když už jsme u té exotiky, ptačí hnízda nabízejí u nás v hotelu. Mají tu nejmíň 10 druhů pokrmů z ptačích hnízd. Jsou to nejdražší jídla v celém menu.